Londonův Tulák po hvězdách

oafed.noblogs.org

Přetiskujeme zajímavou recenzi od Lukáše Borla, který je živým důkazem, že ani zdi věznice nedokážou zničit touhu po svobodném a spravedlivém světě.

Tulák po hvězdách je první kniha, se kterou jsem přišel do kontaktu ve vězení. Daroval mi ji kluk, co se mnou byl na cele. Poprvé vyšla v roce 1915 a Jack London byl při psaní inspirován skutečným příběhem nevinného odsouzeného Edda Morrella, který podstoupil pět let samovazby.

Příběh se vztahuje k událostem v americké věznici v San Quentin, kde si hlavní postava odpykává doživotní vězení na základě obvinění z vraždy. Jeho situace se začne výrazně komplikovat, když je křivě obviněn z organizování vězeňské vzpoury, která však byla jen výsledek fantazií vězeňského práskače. Ten ve snaze šplhnout si u vedení, přichází s tvrzením, že do věznice byl propašován dynamit. Ve skutečnosti to ale byl jen kvalitní tabák. Správci věznice věří práskačovi a v panice zahajují vyšetřování. Přesněji řečeno mučivou kampaň za získání informací o tom, kde je ukrytý neexistující dynamit. Hlavní postava příběhu je tím nejvíce postižena. Tráví mnoho let na samovazbě v sevření svěrací kazajky. Utrpení se však s pomocí dalších samotkářů naučí zdolat. Získává schopnost dočasně „zmrtvolnět“ vlastní tělo aby nevnímal bolest, mohl tělo opustit a pohybovat se mimo vězení. Zatímco tělo lehávalo v kazajce, on venku prožíval dobrodružné děje v různém časovém období na různých místech.

Čas od času tohoto vězně „navštěvoval“ ředitel věznice v domění, že z něj konečně dostane informace o dynamitu. Odpovědí mu ale vždy byl výsměch vězně, který mu tvrdil, že mučivý trest pro něj nepředstavoval žádný problém. Provokativně navíc ředitele pobízel, aby mu svěrací kazajku utáhnul pevněji nebo mu na tělo dal ještě jednu či dvě. Ředitel zuřil a vězeň si to užíval.

Příběh této knihy má v sobě silné poselství. Ukazuje, jak jedinec dokáže vzdorovat destruktivním vášním mocných, pokud v sobě najde dost síly a odhodlání. Číst takový příběh ve vězení je hodně povzbuzující. Na závěr si neodpustím citaci z recenzované knihy:

„Pět let jsem prožil ve tmě. Říká se tomu samovazba. Lidé, kteří to přežili tomu říkají smrt zaživa. Avšak těchto pět let smrti zaživa jsem si dokázal získat svobodu jakou poznal jen málokdo. Jako nejpřísněji izolovaný vězeň jsem se toulal nejen světem, ale i časem. Ti, kteří mě uvěznili na bezvýznamných pár let, poskytli mi zcela nevědomky širý prostor věků.“

– recenzi napsal Lukáš Borl ve vazební věznici Litoměřice

This entry was posted in General, recenze, z vězení. Bookmark the permalink.