Lukáš Borl // archiv

Před devíti lety, 28.dubna, policie rozjela rozsáhlou represivní operaci Fénix. Později jsem se důsledkem toho rozhodl zmizet z dohledu státní moci. Následující text je vzpomínkou na toto období i určitá kritická reflexe.

Odchod do undergroundu

V roce 2015 represivní složky přitvrdily a během poměrně krátké chvíle se toho dost událo. Čtyři anarchisté ve vazbě. Mediální propaganda straší terorismem. Domovní prohlídky. Zabavování věcí. Vláčení po výslechových místnostech. Zastrašování, rozeštvávání, sledování. Bylo toho pravdu hodně a v celkovém souhrnu to vytvořilo obrovské napětí. Tedy u mě nepochybně.

Nejprve mě policie zatkla a sdělila podezření ze spáchání činů s trestní sazbou 3 až 10 let odnětí svobody. Sice mě propustili bez obvinění, ale moji přátelé v té době byli za mřížemi a za zadkem jsem stále měl policajty v civilu. Sledovali mě delší dobu a to permanentně. Kamkoli jsem šel, oni mi byli v patách. Bylo mi jasné, že to je součást psychologické války. Nechtěl jsem se ale vzdát bez odporu. A tak jsem zvolil obrannou taktiku, která nebyla náročná avšak dosti účinná. Začal jsem policii v civilu fotit a nastřádané materiály později nechal zveřejnit na internetu. Ti, co mě měli sledovat, najednou nebyli neviditelní a to je jistě dost znepokojilo. Výsledkem bylo, že mi po několika dnech focení dali načas pokoj. Měl jsem vyvinuté metody jak odhalovat, zda mě někdo sleduje, takže nebylo těžké poznat, kdy s tím policie přestala. No jo, jenže i když policie zmizela z dohledu, napětí a strach z toho, co mě čeká byli stále přítomné. Proto jsem se rozhodl zmizet z dohledu státní moci.

Času a klidu na rozhodování moc nebylo. Obavy a napětí byli tak silné, že jsem v té době odchod do undergroundu považoval jedinou možnost záchrany. S odstupem času to vidím jako strategickou chybu. Každému, kdo by chtěl z bezpečného místa moralizovat a soudit, bych na tomto místě rád vzkázal jediné: člověče, pravděpodobně jsi nezažil tak silný pocit ohrožení, který mnou procházel a těžko tedy dokážeš pochopit mou reakci. Uklidňuje mě, že osoby na kterých mi záleží naštěstí oplývají dostatečnou dávkou empatie a porozumění. A to mám na mysli i ty, kteří mé rozhodnutí vnímali jako chybu, přesto pro něj mají pochopení.

Do undergroundu jsem šel po hlavě, ikdyž musím uznat, že jsem neměl moc ponětí, co si počnu. Trochu klidu mi dodávala víra ve vlastní schopnosti a taky podpora několika nejbližších. Bez nich bych nepřežil ani dva týdny. Neměl jsem sice jasnou vizi, ale věřil jsem, že ji získám v pohybu. To se částečně stalo, ale stalo se i to, že se kupily nečekané problémy. Navíc vnitřní napětí, kterého jsem se chtěl zbavit nezmizelo. Jen se přesunulo na jiný terén. Z civilního života jsem si ho vzal do podzemí. Obavy o budoucnost byly stále přítomné. Frustrace také.

Pálení mostů

Je těžké popsat jak jsem se cítil. Nenapadá mě nic známého z „běžného“ života k čemu bych to mohl přirovnat. Když se člověk rozhodne zmizet, znamená to v první řadě, že vědomě pálí mosty, které ho pojili s tím, co dříve považoval za důležitou součást života. Ztrácíš kontakty s lidmi, vlastní identitou, místy, situacemi. Pracuješ v hlavě s variantou, že to tak už bude trvale. Věta „Už je nikdy neuvidím“, mi často běžela hlavou. Nemohl jsem být tam kde dřív a otevřeně přiznávat kým jsem. Najednou jsem byl někdo jiný nejen pro okolí, ale i sám pro sebe. Jasně, že uvnitř jsem to byl pořád já. Jenže abych přežil, musel jsem si osvojit schopnosti zmást své okolí natolik, aby mě měli za někoho úplně jiného. A to není vůbec snadné.

Potřeboval jsem novou identitu, což znamená i legendu, která ji učiní uvěřitelnou. Určil jsem si nové jméno a obstaral občanku na jiné jméno, kde byla moje fotka. I ta ale vypadala jinak, než mě většina lidí znala. Jak moc jsem byl k nepoznání se ukázalo, když jsem během přesunů náhodně několikrát na ulici narazil na lidi, které dobře znám. Nepozdravili a ve výrazu tváře jsem viděl, že vůbec nemají tušení, kolem koho procházejí. Jen jednou se mi stalo, že jsem při nástupu do autobusu potkal známé lidi, se kterými jsem se pustil do hovoru, abych předešel tomu, že budou někde vyprávět o našem setkání. Potřeboval jsem utajit svou polohu a nechtěl jsem nic nechat náhodě.

Pak tu byli lidé se kterými jsem se před tím neznal, ale bylo praktické udržovat s nimi vazby. Těm jsem předkládal falešný příběh o mém původu a životních zážitcích. Stále jsem musel být ve střehu, abych neřekl něco špatně a někdo mě nespojil s civilní identitou. Musel jsem se zdokonalovat ve lhaní i ve vyhodnocování, které informace je dobré zamlčovat.

Celý život slýcháš, že lhát je špatné. Jenže v undergroundu je to jedna z hlavních hodnot, která tě drží v relativním bezpečí. Nemám výčitky, že jsem lhal a to i lidem na kterých mi záleží. Jen na tomto místě chci zdůraznit jak moc to je to těžké, dokonce i když si člověk uvědomuje, že je to legitimní a potřebné.

Zdroje a úkryty

Další částí života v undergroundu byly zdroje, úkryty a místa pro život. Předností bylo, že jsem na to nebyl sám. Velmi mě ale limitovala moje neohrabanost v jazykových dovednostech. Tento můj limit mě děsně štval a jistě i mé přátele. Jim často na hrbu přistály úkoly, které bych mohl řešit sám, pokud bych jazyky lépe ovládal. Snažil jsem se učit angličtinu, protože tou se člověk domluví skoro všude. Vůle byla velká, ale pokroky zatraceně malé. Tohle prostě vždy byla moje slabá stránka.

A jak jsem se dostal k životně důležitým zdrojům? Člověk v undergroundu pochopitelně těžko bude v legální zaměstnaneckém poměru. Finanční zdroje jsem z části dostal od přátel z anarchistického prostředí a z části si je obstaral něčím, co by z hlediska trestního zákoníku nebylo posuzováno zrovna pozitivně. O tom se ale nebudu blíže rozepisovat. Jen zmíním, že ač jsem dělal, co není legální, nedělal jsem nic špatného. Na nevinné a chudé lidi moje aktivita neměla žádný negativní dopad.

Poměrně dlouhou dobu jsem naštěstí pobýval na místech, kde byl dobrý přísun potravy bez nutnosti za ní platit. Využíval jsem kombinace dumsterdivingu a drobných expropriací v obchodech. Popelnice za obchody i regály v obchodech jsou plné jídla a já si bral, co potřebuji. Občas jsem si přilepšil i jinými věcmi. Do tašky jsem si někdy bez předchozího zaplacení strčil i oblečení, knihy, kondomy nebo hygienické potřeby. Z ohledem na to, že jsem musel utajit svou identitu byly tyto expropriace dost riskantní. Jenže zde nešlo jen o nutný krok k přežití, ale taky o potřebu si připomínat, že stále dokážu dělat něco, co mi přináší radost. Nemyslím tím konzum, ale to, že i když jsem psanec, dokážu přechcat své nepřátele a vysmívat se jim. Za rok života v undergroundu mě ani jednou hlídači v obchodech nevychmátli. Ikdyž je fakt, že mi trvalo několik měsíců než jsem se odhodlal k prvnímu kroku.

Za celou dobu v undergroundu jsem nezažil hlad nebo materiální nedostatek. Když jsem zrovna nebyl v pohybu, měl jsem dobré bydlení. Nebyla nouze ani co se týče přístupu k vodě, elektřině a dopravním prostředkům. A peněz jsem vlastně často měl více než mívám v civilním životě. Jsem vděčný všem, kteří mi k tomu všemu pomohli. Zároveň si ale do teď nesu pocit zranění, které mi způsobili ti, kteří se tak rádi označují za anarchisty, ale hodili mě přes palubu ještě před tím než jsem se začal skrývat. Od nich od té doby nečekám nic dobrého. Jsou pro mě živým příkladem nesouladu mezi slovy a činy.

Nenaplněné potřeby

Život v undergroundu mi velmi brzy odhalil svá úskalí. Například to, že hojnost materiálního zázemí nedokáže zalepit díru v životě, která vzniká neuspokojenou touhou po kontaktech s blízkými. Frustrace je asi ten správný výraz pro to, co tak často vyplňovalo moje dny. Nemohl jsem se vidět s rodiči ani s mnoha přáteli. Já věděl, kde je najdu, ale bylo příliš riskantní se s nimi vidět. Proto jsem si držel odstup. Nekomunikovali jsme. Oni dokonce ani neměli informace o tom, kde jsem nebo i tak podstatnou informaci zda vůbec žiji.

Je mi jasné, že tato frustrace nežrala jen mě. I moji blízcí jistě cítili bolest, protože jim chyběl kontakt. Jenže moje možnosti hledat útěchu a možnosti jiných vztahů byly značně omezené. Několikanásobně omezenější než jejich. Bylo tak málo lidí se kterými jsem mohl sdílet své emoce, tužby, zážitky a myšlenky. Občas jsem svůj smutek utápěl v alkoholu. Ikdyž jsem věděl, že to není řešení, nemohl jsem si pomoc a klopil do sebe hlavně pivo. Osoba, kterou jsem tehdy miloval tak občas musela snášet opilecké scénky. Naštěstí jsem tehdy nepřišel na chuť tvrdšímu alkoholu. To bych asi hodně brzy dopadl na hubu.

Další frustrace pramenila ze ztráty starých perspektiv a zvyklostí. Byl jsem zvyklý působit veřejně, což jsem teď nemohl. Hledal jsem odpověď na otázku, čemu se chci v osobní i politické rovině věnovat. Věděl jsem ale, že to není jen o tom, co chci. Bylo to i o tom, co mi okolnosti umožňují. A ony mi toho spíše více znemožňovali. Zažíval jsem v tomto ohledu opravdu hlubokou krizi. Dost věcí, které jsem chtěl, nebylo teď možné. Věci, které jsem mohl, mi zase nepřinášeli uspokojení nebo mi nedávali smysl. Jedná z mála věcí, které mi dělali radost bylo psaní. Psal jsem a publikoval své úvahy i komentáře. A když občas přišla od jiných anarchistů zpětná vazba, působilo to povzbudivě a podpůrně. Myslím, že psaní byl taky určitý ventil, který mi umožňoval upouštět páru. Žít v neustálém napětí nejde moc dlouho aby ti z toho nehráblo. A já jsem vlastně rád, že jsem nakonec napětí tlumil více psaním než nasáváním alkoholu.

Rozum a emoce

Soulad mezi rozumem je někdy těžké nalézat i v době klidu. O to složitější úkol to je, když každý den vyplňuje velká dávka stresu, napětí, frustrace a pocitů ohrožení. A přesně to se mi během života v undergroundu dělo. Vedlo to k tomu, že jsem začal mít velký sklon k otupělosti, která se projevovala častějším podceňováním rizik. Někdo by možná i řekl, že jsem začal dělat nerozumné věci. Kroky, které bych v klidovém režimu zavrhl jako příliš riskantní se najednou stávali součástí mého plánování. A tak jsem jednoho dne naplánoval setkání s několika přáteli a začal plánovat i kontakt s rodiči.

I kdybych to plánoval 500 kilometrů od místa kde rodiče žijí, byl by to stále dost velký risk. Já se ale rozhodl to realizovat přímo ve městě, kde žijí. Tam kde jsem se sám narodil a dlouho bydlel. Navíc v době, kdy jsem měl informace o tom, že policie rozdala řidičům MHD moje fotky a pokyn, aby mě naprášili, pokud mě uvidí. Věděl jsem, že po mě jdou. Že jsem v databázi osob po kterých bylo vyhlášeno pátrání. Přes to všechno jsem se rozhodl dělat vše pro navázání kontaktů s přáteli a rodiči. Bylo to nerozumné? Asi ano, ale nikoli nepochopitelné. Pokud člověk cítí delší dobu bolest ze ztráty kontaktu s blízkými, bude se ho snažit obnovit, i když může dojít k zatčení, pokud se něco zvrtne. A ono se nakonec zvrtlo. Narazil jsem na policejní hlídku, tvořenou člověkem, kterého znám již od dětství. Poznal mě. Uposlechl rozkaz a zatnul mě. Udělal to, i když mezi námi nebyl žádný osobní konflikt. Mohl mě nechat jít aniž by příliš riskoval vlastní újmu. Rozhodl se projevit své zmrdské sklony.

Většina zmrdů se jimi nenarodí. Udělají je z nich okolnosti. Tomuto konkrétnímu k tomu pomohl navléknutí uniformy a získání policejní moci.

„Lukáši, měl bys vědět, že jakákoli doba ve vězení je strašně dlouhá doba. Zapomeneš na hodně jmen a názvů. Už nebudeš tím, čím jsi byl před tím, než ses „tam“ dostal. Ten „bývalý“ život odpadne coby skořápka, zbudou ti jen tvoje hodnoty, přesvědčení a blízcí lidé. Všechno ostatní v životě je nejisté a přechodné. Je potřeba tím projít, protrpět, vydržet, zachovat a upevnit svoje hodnoty i přesvědčení. Takhle se lidé stávají skutečnými bojovníky – houževnatými, odhodlanými a nezlomitelnými. Teď jsem dokonce vděčný této životní škole. Dalo mi to druhý dech a potkal jsem hodně skvělých lidí. I ty je potkáš. Vězení nás spojuje. Nelituj ničeho, vpředu je nový svět.“

– Igor (leden 2017, pozn. Napsáno po propuštění z vězení. Na podzim 2020 byl znovu uvězněn)