Lukáš Borl // archiv

V jednom ze svých textů jsem vyjádřil podezření, že mě policie hodlá obvinit z trestných činů a věznit. Netrvalo to dlouho a mé obavy se začínají naplňovat, i když zatím ve velmi mírné podobě. Není však vyloučeno, že brzy bude následovat i něco závažnějšího.

Policie mě označila za pachatele sprejování nápisů na zeď vazební věznice Praha-Ruzyně. Hrozí mi nyní trest za tzv. poškozování cizí věci, jak graffiti posuzuje trestní zákoník. Konkrétně tedy mám být stíhán za nasprejování nápisů v solidaritě s vězněnými anarchisty zatčenými v rámci operace Fénix. Celou událost je možné zhlédnout na následujícím videu.

I přes to, že nápisy byly zhotoveny s částečně zakrytými fyzickými rysy, lze z videa vytušit, že postava na něm jsem já. Policie během vyšetřování s touto domněnkou pracovala již od začátku, což bylo zjevné, když si mě a další lidi předvolala k podání vysvětlení. Jenže jak všichni víme, domněnka není důkaz. Byla tedy jen otázka času, kdy se k důkazům policie dopracuje. V minulosti jsem již byl za podobný druh sprejerství stíhán. Policie by tedy byla hodně neschopná, pokud by nedokázala pomocí grafologie a jiných metod spojit nápisy na zdi věznice s mou osobou.

Nápisy na zeď (a to nejen na tuto konkrétní!) jsem stříkal s vědomím všech rizik, tedy i rizika budoucího prokázání činu. Přesto jsem do toho šel a rozhodně toho nelituji. Teď, když policie zahájila protiútok a chce mě obvinit, nemá pro mě již smysl tajit, že jsem opravdu na zeď věznice nastříkal nápis “Touhu po svobodě, represe nezastaví!” a také “Smrt státu!”. Jsem nyní ochotný přiznat osobní a politickou odpovědnost za tento čin. Jsem připraven ho i obhajovat. A jsem také připraven se vyhýbat výkonu jakéhokoliv trestu, který by mi mohl být soudně stanoven.

Svého činu nelituji a není to poprvé, co otevřeně obhajuji názor, že mnohé trestné činy mohou být naprosto legitimní, tedy ospravedlnitelné. V roce 2011 jsem to například vyjádřil při obhajobě squattingu v článku O legálních zločinech a ilegální spravedlnosti.

Uběhlo spoustu času, ale jádro mé argumentace zůstalo nezměněno. Zákony jsou podle mě vynucená pravidla těch, kteří chrání stávající systém dominance, útlaku a vykořisťování. Ti, kteří důsledkem toho systému trpí a bouří se proti němu, nemohou setrvat pouze na poli legálních aktivit. Z logiky věci zastánci státu a kapitalismu staví mimo zákon vše, co by mohlo ohrozit jejich existenci. Každý, kdo uvažuje o společnosti zbavané kapitalistického vykořisťování a státního útlaku se nutně musí zabývat překračováním zákonů, které je legalizují.

Jak jsem již uvedl v roce 2011: „Zákony, které kapitalismus a stát legalizují nebo podporují, pohrdám, stejně jako bych pohrdal zákony legalizujícími otroctví či genocidu”. Nastříkání nápisů na zeď věznice zákonodárci označují za trestný čin. Já to považuji za symbolický projev solidarity s perzekvovanými anarchisty. Když mě policie obviňuje z poškozování cizí věci, zatajuje, že tato věc slouží ke konání útlaku. Nemám žádnou úctu k takové věci, ať už jí označují za soukromé či státní vlastnictví. Poškodit zeď věznice považuji za správné, stejně jako to, když abolicionisté v rozporu s tehdy platnými zákony ničili okovy otroků nebo antifašisté ilegálně sabotovali techniku sloužící k realizaci holokaustu.

Nechovám žádnou úctu k věcem, které jsou zneužité k nesmyslnému ubližování druhým. Úctu oproti tomu mám k lidem a jiným tvorům, proti kterým jsou tyto věci použity, aby potlačily jejich práva a zbavily je důstojnosti. Každé “poškozování cizí věci”, které nás přibližuje ke skoncování s útlakem, je dobré podporovat. A tak zatímco sprejování na zdi věznice je jen symbolická podpora, je nutné uvažovat i o mnohem významějším narušování souhromého a státního vlastnictví. Tedy o závažnějších trestných činech.

Věznice nestačí jen popsat hesly. Musí padnout a s nimi i legislativa hájící kapitalistické status quo. Státní útlak nestačí jen kritizovat při symbolických demonstracích. Je proti němu také potřeba bojovat prostředky, které znesnadňují jeho trvání. Tedy mimo jiné i poškozováním věcí, které útlak pomáhají uplatňovat – policejní, vojenské i vězeňské techniky nebo vybavení soudů a jiných úřadů vykonávajících moc státu.

Pochopitelně nemluvím o bezúčelné destrukci. Pokud však ničení věcí napomáhá podrývat nespravedlivé společenské struktury i vztahy, je naprosto legitimní k němu přistoupit. A to i navzdory ilegální podstatě takového jednání. Jinými slovy. Když přiznávám svou účast na trestném činu “poškozování cizí věci”, zároveň trvám na tom, že podobných i mnohem významějších nelegálních činů je nutné vykonat mnohem více. My anarchisté to nazýváme revoluční perspektivou, zatímco stát mluví o dopouštění se a schvalování trestných činů.

Neustále nás zastrašují, abychom legitimní trestné činy nekonali a nenabádali k tomu druhé. K tomuto účelu mimo jiné slouží i vězení. Já zde proto znovu zopakuji to, co jsem vyjádřil poté, co jsem byl zadržen při močení na vrata pankrácké věznice: “Vězení slouží jako strašák pro nespokojené a nepřizpůsobivé – pro všechny, co touží po skutečné svobodě. Je to nástroj integrace do kapitalistického koloběhu. Vězením nás mocní neustále straší a vysílají nám varovný signál: Buďte poslušní, nechte se vykořisťovat, držte hubu a krok, jinak přijde trest. Na to já říkám: Nenechám se svázat vašimi hrozbami. “

Lukáš Borl – listopad 2015

______________________________________________

Poznámka autora: Tento text je mým doznáním k trestnému činu a nabádáním druhých, aby se takových činů také dopuštěli. Článek však rozhodně neodhaluje identitu jiných pachatelů než mě samotného. Nezabývá se tedy ani otázkou, kdo (ne)byl spolupachatelem během stříkání nápisů na zdi vazební věznice Praha-Ruzyně. To samé se týká také případu poškozování volební propagandy zachyceného na následujícím videu, ale i ostatních trestných činů.