Site menu:

“Mezi světem radikálních akademiků a lidí, kteří se pouští do boje se svými vykořisťovateli, je nutný intelektuální odstup – nutný je proto, že akademik říká jen své akademické věci, které jsou na míle vzdálené zkušenosti „chudých“ nebo kohokoli jiného, o kom mluví.”

skupina Aufheben

Lukáš rád pročítá tyto weby

http://antifenix.noblogs.org/

Czarna Teoria

libcom fan art

RSS Sol!s

RSS Třídní válka

RSS Přátelé komunizace

RSS Kolektivně proti kapitálu

RSS Anarchistická federace

RSS Knihovnička Starého Krtka

RSS Historický spolek Zádruha

RSS For the animals

Recent Comments

Site search

Categories

Svět nám podává jed a nutí nás provádět zbytečné a hnusné činnosti; vnucuje nám potřebu peněz a zbavuje nás vášnivých vztahů. Stárneme mezi muži a ženami, nemajícími žádné sny, jsme cizinci v realitě, neposkytující žádný prostor projevům štědrosti. Nejsme stoupenci sebezapírání. Jde prostě o to, že to nejlepší, co nám tato společnost může nabídnout (kariéra, sláva, náhlý zisk, „láska“), nás jednoduše vůbec nezajímá. Vydávání rozkazů se nám hnusí stejně jako jejich plnění. Jsme vykořisťováni jako kdokoli jiný a chceme s vykořisťováním skoncovat. Pro nás vzpoura nepotřebuje žádné jiné ospravedlnění.”

Anonym

Lukáš rád pročítá tyto weby

RSS Anarchist news

RSS Act for freedom now!

RSS Eelephant editions

RSS Seattle Solidarity Network

RSS Sobre l’Operació Pandora

RSS Anarhija.info

RSS Crimethinc

RSS Its going down

RSS 325

RSS Black & Pink

Boj o Řízkárnu

Reportáž z demonstrace proti Řízkárně

Zatýkání při močení na věznici

Solidární vzkaz anarchistům před vazební věznicí Praha – Ruzyně

Archives

O vztahu mezi teorií a praxí

Více jak patnáct let strávených v rámci anarchistického hnutí mi umožnilo pochopit mnohé jeho nedostatky a souvislosti. Mimo jiné i to, že se anarchisté a anarchistky mnohdy upínají na praktické aktivity, ale souběžně s tím zanedbávají teorii. Pro mnohé se akce stává fetišem, kterému věnují veškerý čas i energii, zatímco teorie je považována za neplodné žvanění, kterému není potřeba se věnovat.

Často, když někomu doporučuji četbu určitého teoretického textu, dostane se mi jasné odpovědi: „Než abych dlouhé hodiny věnoval (či věnovala) neplodnému teoretizování, raději půjdu udělat něco praktického“. Tato odpověď v různých variacích se mi dostává i v momentě, kdy se snažím apelovat na to, aby se konkrétní lidé zapojili do probíhajících diskuzí o stavu anarchistického hnutí, jeho možnostech a limitech. Z podobných odpovědí je čitelné jedno velké nedorozumění, které se stává příčinnou následného selhání. Teorie a proces jejího formování jsou zde považovány za něco neplodného, zatímco praxe (aktivita) za něco z podstaty produktivního v pozitivním smyslu tohoto slova.

Takové pojetí teorie a praxe je podle mě velmi chybné. Vychází zřejmě ze snahy obojí hodnotit odděleně jako odlišně existující hodnoty bez vztahů vzájemnosti. Mezi teorií a praxí však existuje permanentní vztah vzájemného ovlivňování. Teorie neexistuje jen tak sama pro sebe. Vzniká a rozvíjí se, aby tvořila stavební prvky probíhající praxe. To co se rozvíjí v teoretické rovině, to praxe zahrnuje ve svém pohybu. A praktický pohyb logicky může být smysluplný a produktivní, jen pokud jeho hybnou silou je kvalitní teorie.

Teorie není neproduktivní žvanění, ale velmi produktivní proces. Cílem teorie není pouze popsat určité jevy, či vysvětlit souvislosti a nechat je uzavřené v myšlenkovém (nepraktickém) rámci. Smyslem je tato vysvětlení a souvislosti následně prakticky zužitkovat. Čím více jsou teoretická východiska podrobná, přesná a srozumitelná, tím konstruktivnější může být praxe. Tam kde teoretická východiska chybí, stává se praxe nekoordinovanou chaotickou činností, která si sice může klást za cíl tvorbu určitých hodnot, ale v reálu je vůbec nevytváří. Jinými slovy, praxe bez dobrého teoretického základu není produktivní, ale kontraproduktivní. Neprodukuje žádané hodnoty a nepřibližuje nás stanovenému cíli, i když mnohdy může budit zdání opaku.

Silně věřit a „něco“ dělat?

Domnívám se, že velká nechuť k teorii zčásti souvisí i se zvláštním pojetím anarchismu, které se zakořenilo v českém prostředí. Toto pojetí zcela ignoruje význam analýzy jako účinné metody racionálního poznání a místo toho preferuje jakousi „intuitivní metodiku“. Ta spočívá v tom, že místo analytického posuzování a jednání na základě výsledků zkoumání, se jedná impulzivně na základě nepodložené víry nebo vnitřních pocitů, které nejsou racionalizovány. Lidé, kteří takto jednají, často pohrdají analýzou a teorií, protože je jednoduše považují za zbytečné. Domnívají se, že si vystačí s vlastní vírou a vnitřními pocity, skrze které se jim podaří pochopit, jak funguje svět a jak je možné jej transformovat do lepší podoby. Problém takového přístupu spočívá v tom, že spíše než aby skrze něj člověk systematicky rozkrýval souvislosti a díky tomu světu porozuměl, tak se spokojuje s přesvědčením, že v něco usilovně věřit, znamená důsledně to prosazovat, že vykládat svět na základě vnitřních pocitů, znamená opravdu chápat vztahy, na kterých je postaven.

Důsledky „intuitivní metodiky“ jsou pro anarchistické hnutí přímo katastrofální. Vedou k nepodloženým odhadům a domněnkám, které nejsou podrobeny rozumovému zkoumání. Místo skutečného poznání reality tak dochází ke zmatenému a velmi nepřesnému výkladu reality, nebo k výkladu, který sice určité věci chápe správně (např. že život v kapitalistické společnosti není svobodný), ale nedokáže je zasadit do širších souvislostí. Obojí vede k chybným teoretickým závěrům a tím i k praxi, která nemůže být úspěšná.

Bez schopnosti rozpoznat realitu racionálním a analytickým zkoumáním, jedinec postrádá možnost tuto realitu vhodně uchopit a jednat s ní tak, aby dosáhl vlastních cílů. Pokud někdo například nedošel k poznání toho, jak funguje kapitalismus, nemůže bez těchto poznatků rozvinout strategii, jak kapitalismus překonat. Nestačí prostě jen vědět, že kapitalismus je nespravedlivý, nebo že stát nás utlačuje. Takové povrchní definování problémů nám nikdy neumožní problémy vyřešit. Místo toho nás povede k celé řadě aktivit, které nemají ukotvení v propracované teorii a jejich dopady jsou bezvýznamné.

Pokud má anarchistická praxe být seriózní, je důležité jí stavět na racionálně zdůvodněných základech, nikoliv na iracionálních pocitech a nepodložené víře. Nestačí „cítit“, že kapitalismus je špatný. Nestačí „věřit“, že je potřeba proti kapitalismu „něco“ dělat. Je potřeba pochopit základní souvislosti a díky tomu si ujasnit, proč konkrétně je kapitalismus špatný a co konkrétně je nutné dělat, abychom se ho zbavili. Místo jednání na základě pocitů a víry, je potřeba se zabývat hledáním odpovědí na otázky jako: Co dělá kapitalismus kapitalismem? Co je hybnou silou ekonomiky? Co jsou společenské třídy a proč je mezi nimi antagonismus? Co znamenají pojmy nadhodnota, kapitál, odcizená práce, fetišizace komodit? Kde kapitalismus bere sílu na vlastní regeneraci? Díky čemu se kapitalistická společnost reprodukuje? Odpovědi na tyto otázky jsou velmi podstatné! Neposkytnou nám je individuální vnitřní pocity, ale racionální rozbor, zkoumání, vzdělávání a konstruování teorie.

Kolektivní studium v procesu teoretického rozvoje

Pohrdání teorií a přehnaný důraz kladený pouze na činy je způsob, jak vyloučit možnost rozvinutí seriózní taktiky, strategie a systematické činnosti zohledňující klíčové faktory. Je to zaručený způsob, jak místo stanovení smysluplné praktické linie dát volný průběh chaotické spontaneitě, při které se přelétavým způsobem pohybujeme od aktivity k aktivitě, aniž bychom se zabývali tím, z jakých důvodů nedosahujeme stanovených cílů.

Pro anarchismus v Česku je typické, že když se neblížíme k cíli, velmi často nenásleduje kritická analýza akcí a procesů, ve kterých byly realizovány. Místo toho se jen konstatuje, že je asi akcí málo a je potřeba zatlačit na kvantitativní růst, aby jich bylo dostatek. Množství realizované činnosti se tak mylně považuje za záruku úspěchu a upozaďuje se důraz kladený na velmi podstatný faktor a to je obsah akcí a jeho vztah k propracované teorii. Jinými slovy, důraz kladený na kvantitu zastírá potřebu klást důraz na kvalitu. Nekoordinovaná spontaneita odsouvá do pozadí potřebu systematické organizovanosti vycházející ze seriózní teorie.

Pro praxi anarchistického hnutí je stabilní teorie existenční nutností. Domnívám se, že její absence je jedním z faktorů, který významně podporuje praktická selhání. Jak ale seriózní teorii vytvořit a rozvíjet? Myslím, že podstatné v této věci je, aby konstruování teoretických tezí byl kolektivní proces. I přes to, že určité teorie často zaznamenávají v publikacích nejvýraznější jedinci, jejich formování v rámci hnutí by mělo mít skupinovou povahu. Jinými slovy, nemělo by jít o to, že nadaný intelektuál rozvine teoretický systém, který pak pasivně přijme určitá skupina, federace či hnutí a uplatní jej ve vlastním akčním plánu. Teoretický systém by neměl vznikat v hlavě několika jedinců, ale měl by být výsledkem interakce mezi mnoha jedinci a skupinami.

Jistě, jednotlivé myšlenky se rodí v hlavách jednotlivců. Aby se z nich ale stal určitý myšlenkový (teoretický) systém, je vhodné, aby se jednotlivé teze mohly setkávat, konfrontovat se s antitezemi a vzájemným působením vytvářet vhodnou syntézu. To znamená jediné. Nestačí, aby každý člen skupiny pracoval na vlastním sebevzdělávání například individuální četbou. Pokud budu číst knihy individuálně doma a budu se s jejich obsahem vypořádávat sám, dosáhnu zcela jiného výsledku, než když četba bude probíhat skupinově, s cílem obsah kolektivně diskutovat a porovnávat subjektivní interpretace.

Individuální četba má velmi uzavřený rámec a má velká omezení. Jde o jednosměrný pohyb – tok informací z publikace ke čtenáři. Kolektivní četba je ale více směrným pohybem, kdy informace z publikace nejsou vstřebávány pouze jedincem, ale jsou předmětem interakce – diskusí, vzájemného vysvětlování, porovnávání různých výkladů stejných pasáží.

Individuální četba umožňuje obsah textu pojmout jen za pomocí individuálních faktorů týkajících se čtenáře. Kolektivní studium však proces vzdělávání (a tvorby teorie) obohacuje o faktory další. Když si například přečtu určitou pasáž a nějak jí pochopím, neznamená to, že mé pojetí je totožné s tím, co chtěl autor vyjádřit. Když ale své pojetí diskutuji s kolektivem, může mi odlišný výklad jiného člena skupiny pomoci skrze srovnávací metodu pomoci mé pojetí přehodnotit nebo pochopit souvislosti, které jsem při individuální četbě nebyl schopný zaznamenat.

Určité pasáže textu prostě každý jedinec může chápat jinak a kolektivní diskuse nad rozdílnostmi výkladů, může být slušný základ pro rozvoj seriózní teorie. Když skupina diskutuje různé individuální výklady stejné věci, pak je možné se dobrat ke kolektivnímu stanovisku – kolektivní teorii. Ta může představovat syntézu, nebo také může být důsledkem toho, že někteří jedinci přehodnotili své původní postoje na základě podnětů, které jim poskytl kolektiv a individuální četba tyto podněty postrádala.

Kolektivní četba má však i další výhodu. Pokud texty čteme společně a diskutujeme o nich, znamená to, že získáváme vědomí o tom, co který člen či členka skupiny vidí za určitými pojmy. To je velmi důležité! Často totiž ve skupinách dochází k tomu, že za stejnou terminologií různí lidé vidí různé obsahy. Pokud o těchto obsazích skupina diskutuje, usnadní to následnou komunikaci a tím logicky také praktickou spolupráci. Pokud nedojde k ujasnění obsahu používané terminologie, může to brzdit rozvoj skupiny a sabotovat její praxi. Když deset lidí používá stejné termíny, ale každý v nich vidí něco zcela jiného, aniž by to o sobě věděli, logicky je pak skupinová praxe chaotická a dochází k častým nedorozuměním.

Teoretická a praktická linie

Organizovat se ve skupinách, budovat solidární sítě, asociace či federace by nemělo znamenat jen vytváření organizačních struktur a akčního plánu. Mělo by to v sobě zahrnovat i organizování kolektivního studia teoretických textů či jiné formy skupinového vzdělávání. Praktická linie totiž může být úspěšná pouze tehdy, pokud má základy vyrůstající ze zdravé linie teoretické. Můžeme se tisíckrát snažit hlavou prorazit zeď, ale nikdy nebudeme úspěšní, pokud kriticky nezhodnotíme zvolenou metodu a nenahradíme jí metodou smysluplnější.

Místo opakovaného bušení hlavou o zeď je lepší si sednout a v klidu rozvinout teorii o tom, jaké nástroje použít k překonání zdi, aniž bychom si u toho museli rozdrtit lebku a zlomit nos. Teprve až rozvineme jasné základy teoretických kontur, pak je možné zeď překonat. V opačném případě za každým nárazem do zdi bude po krátkém otřepání se a zahojení ran, následovat jen další tvrdý náraz. Počáteční chyba se bude cyklicky reprodukovat

Zdůrazňuji-li potřebu teoretického základu, který předchází koordinované akci, netvrdím tím však, že v době kdy se teorie teprve formuje a není „vyzrálá“, tak nastává organizační nehybnost a pasivita. Pohyb je nutný i v době kdy se teorie rozvíjí, protože sám tento pohyb pomáhá teorii výrazně formovat – umožňuje chybovat a poučit se z chyb, umožňuje ověřovat si vyřčené myšlenky v praxi a přehodnocovat je pokud se neosvědčily. Jinými slovy, teoretický základ pomáhá koordinovat akci a ta pak zpětně umožňuje reflexi, která je výrazným prvkem formování teorie směrem od základu k dalším stádiím teoretického vývoje. Jde tedy o vzájemné ovlivňování teorie a praxe – obousměrný pohyb a prolínání se. Je to proces neustálého pohybu. Nejde ani tak o to, jak rychlý tento pohyb je, ale o to, jestli je to pohyb správným směrem s využitím správných prostředků. Velmi rychlý útok hlavou na zeď nebude nikdy tak úspěšný, jako dlouhotrvající přemýšlení o tom, jaké si pořídit nástroje, kterými později zeď zboříme, nebo přelezeme. Proces teoretizování, plánování a příprav tedy mnohdy může být delší, než samotné provedení akce.

Aby tedy bylo jasno, v mém textu rozhodně nechci nadřazovat potřebu teorie nad potřebou praxe! Spíše kriticky zhodnocuji dominující snahy klást přehnaný důraz na praxi a zanedbávat při tom teorii. Praxe i teorie jsou dva prvky jednoho celku, který může být zdravý a efektivní jen při správném poměru toho co jej tvoří. České anarchistické hnutí však tento správný poměr zatím nenalezlo. Mnoho (nezřídka nesmyslných) aktivit stále převažuje nad teoretickým základem. Tento špatný poměr pak logicky vede k tomu, že nenásleduje úspěch, ale selhání, které se dokola reprodukuje. Pokud praxe dominuje teorii a odsouvá jí do pozadí, nelze od praxe očekávat nic konstruktivního.

Můžeme se prakticky zabývat udržováním ohně pod pecí, ale chleba neupečeme, pokud máme špatnou teorii o pečení a těsto následkem toho smícháme z jednoho procenta mouky a devětadevadesáti procent vody. Zamyslet se (teoretizovat!) nad procesem pečení, může vést k tomu, že přijdeme na to, jak správně vytvořit těsto a chleba pak v praxi skutečně upečeme. Stejně tak teoretizování o strategiích třídního boje, může vést k tomu, že anarchismus nalezne své praktické uplatnění na místo současného hromadění vlastních neúspěchů.

Rád bych ale ještě dodal, že s kladením důrazu na teorii se zároveň nebráním praktickým experimentům. Samozřejmě pokud nevyžadují energii a čas, co by pak chyběly v jiných, důležitějších oblastech. Tyto praktické experimenty by však neměly být samoúčelné. Jejich výsledky – ať už pozitivní nebo negativní – by měly sloužit jako významný příspěvek pro reflexi. Výstupy této reflexe se pak mohou stát hodnotnou součástí tvorby seriózní teorie a praxe. Pokud ale praktické experimenty po skončení nejsou podrobeny analýze a reflexi, jedná se o samoúčelný krok, který nepodporuje zdravý rozvoj teorie a tím logicky ani nevede ke zkvalitnění praxe. Jediným výsledkem je pak mrhání energií a časem.

Vyhnout se dogmatismu

Osvojování si teoretických základů a jejich rozvoj by rozhodně neměl být zaměňován s nesystematickým konzumováním textů a myšlenkových systémů jen od známých osobností a už vůbec ne jen textů s jedním konkrétním zaměřením. Nejde o to přečíst si jen texty, jejichž autoři se hlásí k anarchismu a ostatní prohlásit za „akademické bláboly“ nebo „kontrarevoluční odpad“, který nemá smysl studovat. Seriózní anarchistická teorie se může rozvinout, jen pokud se naučíme práce anarchistických teoretiků poměřovat s teoretiky neanarchistickými nebo dokonce antianarchistickými.

Rozhodně není na škodu, pokud společně s Kropotkinovými spisy čteme také spisy od Marxe, „socdemácké“ spisy Ilony Švihlíkové či Jana Kellera, nebo dokonce knihy Miroslava Mareše, který publikuje protianarchistické texty. Aby studium nebylo poznamenáno dogmatismem, je potřeba při něm použít i protikladné interpretace a subjektivně i skupinově se s nimi vypořádat. Zde bych rád citoval Chrise Wrighta, protože dobře vystihl podstatu toho, o čem se nyní zmiňuji:

„Když si přečtete víc než jen jeden pohled na nějakou pasáž, pomůže vám to uchránit se papouškování cizích myšlenek. Když nemůžete kritickou konfrontaci realizovat s druhou osobou, najděte si knihu nebo článek, který tuto úlohu zastane.“

Teorie se může zdravě rozvíjet, pokud se nebráníme možnosti, aby byla konfrontována a poměřována s teoriemi jinými. Neznamená to samozřejmě to, že si sednu v kavárně s trockistou a budu s ním diskutovat o tom, zda bylo, či nebylo správné postřílet povstalce v Kronštadtu nebo, že s neonacistou budu živě polemizovat o tom, zda holocaust existoval, nebo je to výmysl zapadající do židovské konspirace. Znamená to spíše, že je dobré si přečíst Trockého spisy, abychom pochopili, z čeho vychází trockismus a mohli si zdokonalit protibolševickou kritiku jako integrální součást anarchismu. S touto kritikou totiž souběžně dochází k ujasňování si toho, čím anarchismus je a co je mu naopak cizí. Stejně tak je dobré si přečíst Hitlerův Main Kampf či publikaci od Blood and Honour, aby bylo možné pochopit uvažování stávajících neonacistů a díky tomuto pochopení rozvíjet účinnou strategii odporu proti neonacismu.

Čas pro teorii je časem pro praxi

Často opakovaným argumentem proti kolektivní četbě teoretických spisů (nebo dokonce intenzivní četbě jako takové!) je tvrzení, že při každodenní rutině plné starostí již na četbu nezbývá čas a energie. Tento argument by byl přijatelný u osob, které nehodlají vykonávat jiné, než právě ty rutinní a často nenáviděné činnosti jako je námezdní práce aj. U osob, které se však mimo to zabývají také (pro)revoluční praxí, je ale tento argument nepochopitelný. Pokud si člověk najde čas na anarchistickou aktivitu (praxi) měl by si najít čas i na anarchistickou teorii. Jde jen o nalezení správného poměru, aby jedno nebylo uplatňováno na úkor druhého. Mnohdy je lepší omezit některé praktické aktivity (dělat jich méně) a získat tím čas i energii na teoretické studium, například četbu či přednášku. Úbytkem praxe umožníme rozvíjet konzistentní teorii. Na jejích základech pak následná aktivita bude mnohem účinnější než chaotický spletenec různých aktivit, které se vznášejí v „teoretickém vakuu“ a díky tomu dosahují mizerných výsledků. Mnohdy padesáti hodinami studia a následnými dvěma hodinami praktické činnosti můžeme dosáhnout lepších výsledků, než když ve stejné oblasti věnujeme padesát hodin přelétavému pohybu od aktivity k aktivitě, bez předcházející teoretické přípravy.

Upřednostňování aktivit před teoretickým studiem sice může poskytnout pocit, že jde o šetření časem. Skutečnost je však často jiná. Dlouhé studium teorie totiž může vést k vyvinutí postupů, které určité činnosti následně v praxi vykonají rychleji a s menším vynaložením energie, než když se je pokusíme vykonávat metodami, které jsme si před tím teoreticky neodůvodnili, ale sáhli jsme po nich prostě proto, že byly první „po ruce“.

Můžeme například intenzivně lítat od jedné demonstrace k jiné. Bez teoretické výbavy to ale bude jen bezvýznamný pohyb z bodu A do bodu B, kterým nedosáhneme ničeho jiného než únavy nohou a frustrace z toho, že se požadovaný výsledek nedostavil stejně jako x-krát před tím při podobných událostech. Množství času a energie věnované praxi bude nesouměřitelné s mizivým výsledkem.

K věci ale můžeme přistoupit i jinak. Místo toho, abychom se objevili na každé demonstraci, je možné na některé nejít a čas získaný absencí využít ke studiu. Studovat můžeme například publikace, které popisují naakumulované zkušenosti militantních skupin z jiných zemí, nebo jejich teorie, podložené kolektivní praxí na demonstracích. To nám může pomoci zhodnotit, jaké postupy na demonstracích jsou účinné (samozřejmě s ohledem na specifika jednotlivých zemí a situací!) a kterým nemá smysl se věnovat, protože jsou prošlapáváním slepé ulice. Můžeme také studovat psychologii davu a díky tomu pochopit mechanismy, které v davu na demonstraci stimulují ochotu přistoupit ke smysluplné aktivitě na místo pasivního pochodu s prapory nad hlavami.

V obou případech lze získané poznatky využít ke zvýšení účinnosti demonstrace a to díky tomu, že opustíme model pochodu z bodu A do bodu B a naše účast dostane jiný kvalitnější obsah i formy. Čas vložený do teoretického studia poté v praxi povede k tomu, že na jedné demonstraci během krátkého časového úseku dosáhneme více, než na mnoha dlouhotrvajících a bezzubých demonstracích, které se neopírají o propracovanou teorii a vsází jen na spontaneitu davu nebo nekritické kopírování neúčinných modelů minulosti. V reálu se tak tedy potvrdí teze, že dlouhá teoretická příprava může ve skutečnosti v dlouhodobé perspektivě znamenat významnou úsporu času při praxi.

__________________________

Text původně vyšel v revue Dialog č. 1

Comments

Comment from Frantat
Time 2019/05/31 at 11:03

Kamagra Oferta buy generic cialis Propecia Tabletas Venta Viagra Ritardante

Comment from Randhurse
Time 2019/06/12 at 06:17

Cialis Dose Maximale Using Propecia Finasteride viagra Fluoxetine Can I Purchase Cialis Vendre

Comment from Frantat
Time 2019/07/09 at 11:28

Zithromax Pfizer Suspension Acquisto Viagra In Italia Farmaco Zithromax For Ear Infections viagra Prescription Cialis Walmart Cost

Comment from Frantat
Time 2019/07/17 at 15:15

No Perscription Digoxin kamagra sildenafil 100 mg Cialis Und Co Erfahrungen Levitra Generico On Line Propecia Alcool

Comment from Randhurse
Time 2019/07/27 at 23:33

Zithromax 1000 Levitra Consult Achat Baclofene Sans Ordonnance kamagra jalea efectos secundarios Amoxicillin Strain Bacteria Buy Viagra Greece

Write a comment