Lukáš Borl // archiv

zdroj: voiceofanarchopacifists.noblogs.org

Nakladatelství Anarchistické federace během několika let vydalo mnoho publikací, které svou formou a obsahem posouvají nakladatelskou aktivitu organizace na velmi dobrou úroveň. Z celé řady titulů bych se nyní rád zmínil o knize se vzpomínkami anarchistky Anny Garasjovové.

Autorka velkou část života prožila v bolševické éře Ruska a popis strastí této doby tvoří významnou část knihy. Není to ale žádný nudný akademický text, ani ten druh historických prací, které čtenáře zahltí zbytečnými údaji, které upozadí to skutečně autentické a podstatné. Jak z knihy vyplývá, Anna byla prostá a skromná žena, která dokázala realitu Sovětského svazu popsat velice poutavým způsobem. Asi nikdo by dobrovolně nechtěl zažívat trápení, které Anna v knize líčí. Vše popisuje tak poutavým způsobem, že čtenáře dokáže naprosto vtáhnout do samotného příběhu. A to i přesto, že se mu chvílemi svírá žaludek. Jakoby sám popisované věci zrovna prožíval a byl jejich přímým účastníkem. Číst si o době, kdy člověk mohl skončit na několik let v lágru za pozdní příchod do práce, to jistě úsměv na tváři nikoho nevytvoří. Stejné je to s dalšími otřesnými událostmi, které Anna líčí. Pro ukázku třeba tuto: „Neustále jsem narážela na to, jak se „přísnost“ válečné doby stávala nelidskou. V obvodě, který jsem jako zdravotní sestra měla na starosti, žila žena s asi desetiletým synem. Matka měla tuberkulózu, nepracovala. Když jsem si všimla, že k nám už dlouho nepřišla, vydala jsem se k nim. Ukázalo se, že ta žena dostala osm (!) let lágru za to, že už na sklizeném poli sbírala brambory, co tam zůstaly a dávala si je do kapsy. Ty brambory by tam do jara shnily, ale byly „státní“ … Stála jsem otřesená v opuštěném domě a chlapec jen opakoval: „Představte si to, teto Aňo, za kapsu brambor osm let.“

Když jsem Vzpomínky anarchistky četl, nejednou jsem se neubránil srovnání popisovaných reálií a doby s tím, co zažíváme tady a teď. Až jsem se občas zastyděl jak často řešíme malichernosti a nevážíme si toho, co máme. Ne, toto není pění chvály na stádium kapitalismu ve kterém se zrovna ocitáme. Jen povzdechnutí nad tím jak snadno se necháváme rozmazlit konzumními lákadly a bez boje se vzdáváme i v situacích, kdy nám zase až tak moc nehrozí. Tedy v porovnání s tím, co riskovali lidé vzdorující sovětskému zřízení za stalinské éry.

Je jasné, že život v této éře byl náročný a následky si lidé nesli i do budoucí doby. Sama Anna si prošla vězením i vyhnanstvím. Lidé kolem ní umírali z nepochopitelných důvodů, byli mučeni policií nebo týráni v Gulazích, o kterých pak podal svědectví Alexandr Solženicyn v knize Souostroví GULAG. Další otřesnou kapitolou pak byly podmínky druhé světové války. Ta nejenom že přinesla mnoho dalších obětí, ale i mnoho traumat těm, kteří přežili.

„Kolik jich bylo? A jak zahynuli? Jednu z našich známých z Moskvy poslali na podzim 1941 kopat zákopy a brzy na jaře 1942 sbírat mrtvé. Sníh trochu roztál a před nimi se objevily zmrzlé hromady mrtvých. Němci i Rusové tam leželi spolu, jeden přes druhého, a když je vybírali tyčemi a lopatami, od trupů odpadávaly ruce, nohy, hlavy… Nedokázala na to zapomenout ještě spoustu let.“ Takto popisuje Anna další z příhod válečné doby.

Anna také pomáhala Solženicynovi s materiály pro Souostroví GULAG. Bez ní by tato kniha jistě nedosáhla takových kvalit a její autor by nebyl tak známý po celém světě. Sama ale zůstala prostou a poměrně neznámou osobou. Její vzpomínky vyšly až po smrti, což byla podmínka, kterou si sama určila. Netoužila po slávě, kariéře nebo bohatství. Měla jiné motivace. Jak vyjasňuje v závěru knihy. „Končím svoje vzpomínky, které jsem psala nejspíš proto, abych pochopila vlastní život.“