Lukáš Borl // archiv

K příležitosti Akčního týdne vyjde moje nová kniha. Poprvé ji představím v úterý 21.  5. 2024 v 18:00 na Střeleckém ostrově v Praze. Pokud bude pršet, proběhne to pod zdejším mostem.

„Tato kniha se pokouší zprostředkovat úvahy o nekonformním životě a o tom, jak se jim v praxi daří obstát. Předkládá bilanci první části životního experimentu, pro který jsem se rozhodl. Může to působit dost zvláštně, uvažovat o vlastním životě jako o osobním experimentu. Obzvláště v době, kdy se zdá, jako by vše zásadní v našem žití bylo předurčeno okolními vlivy – rodinou, výchovou, institucemi, morálkou, společenským uspořádáním, zákony, konvencemi, veřejným míněním, přírodními procesy…

Můj experiment spočívá právě ve snaze pokusit se těmto vlivům vzpírat a nedopustit, aby nad životem měly dominantní a destruktivní moc. Že jsou některé vlivy silné neznamená, že je nelze zdolat, přelstít, obejít, oslabit nebo uniknout jejich moci.

Chci zde o tom předložit několik důkazů, které jsem postupně získával po dobu přibližně 26 let. Tedy od doby, kdy jsem se ve svých šestnácti letech začal projevovat rebelským způsobem. Od pubertálního věku do současných 42 let je mé žití hledáním cest, které umožňují vyhnout se adaptaci na to, k čemu cítím bytostný odpor. Cest, na kterých unikám domestikující moci usilující o mé podrobení a strádání. A protože jde o experiment, nevyhnutelně se to týká i omylů v podobě slepých uliček.

Kniha ale není primárně o mně a mém životě. Nemá sloužit k probuzení obdivu k mé osobě, ale přispět k propagaci hodnot, které mohou ostatní lidé zužitkovat ve vlastních životech. Jelikož však nechci zůstat čistě na poli teorie, nevyhýbám se tomu, demonstrovat své úvahy na popisu vlastní životní cesty a zkušeností. Prokazuji tím platnost svých tvrzení na praktickém příkladu. Mohl bych popsat své úvahy i v neosobní filozofické formě. Obávám se ale, že by se pak motivační efekt mé snahy vytratil. Pochybnosti o tom, že věci, které sděluji, mohou v praxi fungovat, by mnohé utvrdily v přesvědčení, že to nemají ani zkoušet. Chyběl by důkaz pro vyřčené hypotézy. Oproti tomu moje osobní zkušenost činí z abstraktního konkrétní, ze spekulací činí zkušenosti. Ale pozor na slepé následování příkladu. Nemyslím si, že vše, čím se zabývám, má univerzální platnost. U různých lidí a míst mohou být různé výsledky. Toto není žádný návod, jak vše bez problémů zvládat. Žádná kniha nemůže být všeobecně platnou příručkou, jak naložit s něčím tak komplikovaným, jako je život. To platí pro jakoukoli dobu a celý svět.”

Úryvek z chystané knihy:

Na žebrácké stezce

Narodil jsem se do poměrně bídných poměrů. Vyrůstal jsem v nich a vlastně se z nich nikdy nevymanil. Ale zatímco jako dítě jsem si nemohl příliš vybírat, v dospělosti se nabízí možnosti chudobu do jisté míry opustit. Já se však vědomě a dobrovolně rozhodl v tomto postavení setrvat. Ne protože bych byl mučednický asketa a chtěl trpět pro nějaký ušlechtilý ideál. Je to proto, že pozice „dobrovolné chudoby” není jen o strádání a nedostatku, ale také o příležitostech. Jsem nemajetný, a proto se můžu pouštět do činností, které jsou mi přínosem, aniž bych přišel o jiné důležité hodnoty.

V této knize jsem to popsal na příkladu cestování vlaky bez jízdenek, neplacení pokut a pojistného, vyvlastňování zboží z obchodů, nepracování, squatterství, freeganství, nomádství a různých forem vagabundství. Další podobnou oblastí, kterou chci popsat, je to, čemu se běžně říká pouliční žebrota nebo somrování.

Během toulek světem jsem vždy potkával hodně lidí, kteří žebrali. A i když jsem většinou neznal jejich individuální motivace k takové činnosti, vždycky mě to fascinovalo. Mnoho těch chudáků z ulice jistě žebrá, protože to je jedna z mála možností obživy, které jim společnost ponechala. Vždy jsem ale tušil, že jsou i tací, kteří si to dobrovolně vybrali. Ti to asi dělají s radostí a hrdostí. Nebo ne? Dumal jsem nad tím tak dlouho, až jsem se rozhodl k nim přidat, abych to pochopil.

Rozhodnutí „jít do toho” nastalo v Marseille. Nebyla to žádná náhoda, protože právě v ulicích tohoto francouzského města je opravdu velká koncentrace lidí bez domova, žebráků a vagabundů. Člověk je vidí na místech jako jsou vchody do bank či nákupních center, v metru, na nádražích, na plážích. Prostě všude, kam oko dohlédne. Je zarážející, jak odhalené jsou třídní rozdíly v Marseille. Načančaní pracháči chodí utrácet svý prachy v luxusních nákupních zónách, kde na špinavých matracích celé dny a noci na ulici žebrají matky a jejich děti, alkoholici, feťáci, lidi s hnijícími končetinami nebo duševními nemocemi. Policie a firemní sekuritky tyto lidi většinou nechávají bez povšimnutí. Pokud se neprojevují agresivně, nikdo jim prakticky nebrání v žebrotě. Při častém pohledu na tuhle zvláštní realitu rostlo moje nutkání na vlastní kůži zjistit, jaké to je. I když jsem nikdy nebyl úplně v situaci, kdy bych somrovat musel, rostoucí touha zažít to mě k tomu nakonec dovedla. A musím zde přiznat, že z počáteční zvědavosti se postupně vyvinulo něco, co by možná kdejaký psycholog označil za obsesivní jednání.

Žebrota v biokvalitě

První žebrotu jsem zkusil před biobchodem se sortimentem tak drahým, že i kdybych měl dost peněz, z principu bych tam nešel nakupovat. Teď se ale naskytla příležitost si nějaké to luxusní bio-vege-žrádýlko odnést bez placení. Sedl jsem si před vchod s cedulkou na které bylo napsáno „Please, give me vegan or vegetarian food. Thank you.” Ceduli jsem zprvu držel před obličejem, asi abych trochu zakryl nervozitu a stydlivost. Další součást somrovací výbavy byla kšiltovka a několik mincí pohozených uvnitř. To jsem měl položené asi půl metru od mých nohou. A světe div se, během půl hodiny jsem měl v čepici od kolemjdoucích naházených asi 12 euro a pochutnával jsem si na kuskusovém bio-salátu se zeleninou. Dostal jsem ale taky další jídlo. Někdo ho vyndal z batohu podal mi ho a vzápětí pokračoval po ulici dál. Někdo nejprve zaplul do bioobchodu na vlastní nákup a rovnou vzal i nějakou drobnost pro mě. A jedna osoba se dokonce přímo zeptala, co bych chtěl koupit. To mě tak zaskočilo, že jsem nebyl schopný dát konkrétní odpověď a nechal výběr na ní. Když to shrnu. První pokus byl překvapivě úspěšný a já tušil, že tohle není naposled kdy žebrám.

Druhý den experiment opakuju, tentokrát před veganským fastfoodem na protější ulici. S cedulkou a čapkou se vyvalím asi deset metrů od venkovní zahrádkového posezení pro zákaznictvo. Po dvaceti minutách, kdy už jsou v čepici nějaké euromince, ke mě přistoupí osoba, která zrovna objednala jídlo pro sebe a přítele. Ptá se, jestli může pozvat i mě. Tohle se nedalo odmítnout. Během chvíle mi osoba přihrála luxusní veganský burger, hranolky a kolu. Hlad byl zahnaný a můj mozek na plné obrátky uvažoval nad tím, kde to provedu příště.

Žebrácký relax a sdílení

Od doby, kdy jsem žebrotu okusil poprvé, se mě zmocnilo silné nutkání v tom pokračovat. Úplně mě pohltila myšlenka to praktikovat v různých lokalitách, městech a zemích. A tak jsem to postupně zkusil nejen ve Francii, ale také ve Španělsku, Itálii, Slovinsku, Chorvatsku, Rakousku a Česku. Všude to fungovalo. Nejjednodušší to bylo v italských Benátkách. Tam jsem běžně během tří hodin měl v čepici 40 EUR a hromadu jídla na několik dnů.

Ale aby bylo jasno, žebrota pro mě není jen snadný způsob, jak se dostat ke zdrojům. Má to i další pozitivní rozměry. Jedním je relax. Už když mířím na „somrflek”, těším se, že si odpočinu. Na chvíli se bezstarostně zastavím a sleduju, jak se ulicemi prohánějí různí lidé. Bohatí, chudí, mladí, staří, usměvaví, zamračení, mlčenliví, hluční, střízliví nebo pod vlivem. Baví mě všechny sledovat, zasnívat se a fantazírovat o tom, co jsou asi ti lidé zač. Je to moje relaxační technika. A ještě větší potěšení je, když se moje žebrání stane odrazovým můstkem k tomu s některými z nich navázat kontakt. Často první krok udělají oni. Pozdraví mě či obdarují a následně se zakecáme. S některými se pak setkávám opakovaně. Nechci zde vypisovat všechny takové zkušenosti. Chci jen sdělit, že to bývá velice osvěžující, příjemné, někdy dokonce spojené se silnými emocionálními zážitky. Připomíná mi to, že reálné spojení mezi lidmi vzniká jinde než na sociálních sítích.

Dalším podstatným rozměrem mého žebrání je rozšiřující se možnost sdílení. Někdy prostě dostanu více než potřebuju a tak to pak dávám lidem, které potkávám. Velmi často jsou to taky žebrající lidé a mně prostě dělá radost, když se s nimi mohu podělit o trs vyžebraných banánů, oplatky, pizzu, džus nebo cokoli, čeho mám zrovna přebytek. Lidi mi taky na ulici někdy dají něco s masem nebo cigarety. Obojí pak automaticky daruji lidem z ulice, kteří kouří nebo jedí zvířata. Já nedělám ani jedno.

Od studu k hrdosti

Dost dobře si pamatuju, jak radostné pocity z prvotních žebráckých úspěchů pomalu vytlačovaly z mého nitra stud. Nebudu zde zastírat skutečnost, že na začátku jsem se styděl docela dost. Teď s odstupem času nepochybuju o tom, že tenhle stud byl jen další nános pokrytecké morálky, který jsem potřeboval odhodit. Balast, který do mě společnost nasypala a nutila mě s ním žít.

Z morálního hlediska je žebrota projevem úpadku, parazitismu, nemravnosti a nedůstojnosti. Uff, taková hloupost. Lidi, kteří přistoupí na to, že vykonávají důstojnost beroucí činnost pro buržousty za 109 korun na hodinu, mi chtějí vyprávět, jak je nedůstojné sedět hodinu na chodníku a pak si díky tomu odnést 300 korun a hromadu kvalitního jídla? Jejich morální soudy jsou v tomto kontextu legrační.

Takže když sedím s čapkou na chodníku a nějaký chytrák zahlásí něco jako „běž raději pracovat, když chceš nažrat”, sdělím mu s úsměvem, že až budu potřebovat radu do života, řeknu si o ni. Ne, opravdu nemám výčitky svědomí, když mám koláče „bez práce”. Vím totiž, že sám taky tvořím hodnoty, za které mi nikdy nikdo nezaplatí. A já za to ani zaplatit nechci. Dělám toho dost pro společnost a není důvod se stydět za to, že někdy žádám druhé, aby zase něco udělali pro mě. Nikoho neobtěžuju, nikoho nenutím. Cedulka jasně sděluje, že bych rád něco k jídlu, kšiltovka s drobákama zase naznačuje, že by se hodily i nějaký peníze. Zamysli se nad tím. Je tohle vlastně v něčem zásadně jiné, než když někdo stojí s cedulkou u silnice a žádá tím řidiče, aby ho někam bezplatně zavezli? Nemyslím si. Autostop je vlastně jen jiná forma žebroty. Je to sice společensky více akceptované, ale přiznejme si to: v důsledku je každý stopař vlastně žebrák. A já doufám, že všichni stopaři jednou také posunou vlastní žebrotu na další oblasti.

Až budeme žít v beztřídní společnosti, nikdo nebude mít důvod žebrat. Co potřebujeme, bude každému volně přístupné. Do té doby ale považuju žebrání za jednu z užitečných možností, jak v tomhle světě důstojně přežít. Mně navíc žebrota umožnila vydat tuto knihu. Posedával jsem na ulicích, darované jídlo snědl a za peníze nasypané do čepice jsem zaplatil tisk této knihy. Pokud se kniha rozebere a nějaké peníze se vrátí do mé kapsy, brzy je posunu do jiných kapes. Zejména do kapes těch, kteří se aktivně staví proti válce, tj. do kapes dezertérů, sabotérů a odpůrců režimů, které války organizují. Takže, pokud si o mně někdo myslí, že jsem parazit, když sedám s kšiltovkou a cedulkou na patníku, je to jeho problém, ne můj. Třeba jednou tito lidé sami dojdou k poznání, že skutečnými parazity jsou zaměstnavatelé a politici všech odstínů. Oni hodnoty nezískávají žebrotou – okrádají lidi o čas a energii. Kradou lidem výsledky jejich práce. Cesta k jejich bohatství je dlážděna naší bídou. Existuje snad zjevnější příklad parazitismu?