Konečně jsem byl zprostěn obžaloby z několika trestných činů, ze kterých mě obvinila policie na základě sporných spekulací. Ve zproštujícím rozsudku se uvádí:

”(…) soud konstatuje, že nebyl opatřen žádný důkaz, který by vedl k identifikaci pachatele, a tudíž ani k prokázání viny obžalovaného. Vina obžalovaného nebyla prokázána bez důvodných pochybností, jak vyžaduje § 2 odst. 5 tr. ř. Tyto pochybnosti jsou zásadní, logické a nepřekonatelné, neboť vyjádření znalců potvrdily, že identifikace pachatele není možná žádnou odbornou metodou.”

Na tomto soudním řízení bylo neobvyklé to, že se státní zástupce pokusil použít proti mně mou knihu “Tato kniha není (z)boží”. Soud však nakonec rozhodl, že tato kniha nepředstavuje důkaz.

V ROZSUDKU JMÉNEM REPUBLIKY se uvádí:

“V průběhu dokazování se ukázalo, že část materiálů, které byly policejním orgánem a následně státním zástupcem, ale i odvolacím soudem založeny do trestního spisu, zcela zjevně nesouvisí s posuzovaným skutkem ani s identitou pachatele. Jedná se zejména o některé publikace, ideové texty či další písemnosti, jejichž jediným společným znakem je to, že by mohly být spojovány a obžalovaným a jeho názory. Tyto materiály však nejsou podle nalézacího soudu trestně relevantní. Neprokazují žádný konkrétní úmysl, žádný vztah k provedenému jednání a nemají vztah ani k objektivní stránce posuzovaného skutku. Jejich obsah je pouze obecného politického či kritického rázu, nijak neadresný a bez vazby na projednávané jednání. Soud proto konstatuje, že zmíněné materiály ve spisu nemají místo v důkazním řízení v rámci tohoto trestního řízení. Nejsou kriminalistickými stopami, nejsou indiciemi a nemohou sloužit jako podpůrný argument k usuzování na ideový profil pachatele. Jak opakovaně judikuje Ústavní soud, trestní řízení není nástrojem k hodnocení osobnostních rysů či politických postojů jedince, a takové materiály už vůbec nemohou být podkladem pro závěr a rozhodnutí o vině.”

Ideový profil není kriminalistickou stopou

Zdá se, že soudce skutečně pečlivě prostudoval obsah knihy i mé názory, a proto V ROZSUDKU VE JMÉNU REPUBLIKY mohl uvést:

“Soud považuje dále za nezbytné zdůraznit, že ideové názory obžalovaného, byť nekonformní, kontroverzní či dokonce na hranici extrémních postojů, nejsou a nemohou být důkazem o tom, že spáchal projednávané skutky. Ideový profil není kriminalistickou stopou a nemůže nahradit důkaz o totožnosti pachatele. Přístup, který by připouštěl úvahu, že osoba s určitými politickými či společenskými názory je pravděpodobně pachatelem konkrétního činu, by byl v rozporu se zásadou presumpce neviny i se zákazem vytváření úsudku o vině na základě povahy osoby. Závěry Ústavního soudu přitom opakovaně zdůrazňují, že není možné trestat osobu za její přesvědčení ani je využívat jako substituci důkazů v trestním řízení.”

A tak skončil další soudní spor, v němž mě a mé přátele obtěžovala policie, jen aby soud nakonec dospěl k závěru, že pachatel nebyl identifikován. Opět jsem byl vláčen po soudech, abych nakonec odešel s osvobozujícím rozsudkem. A protože – jak řekl soudce – jsou mé názory “nekonformní, kontroverzní či dokonce na hranici extrémních postojů”, chci zdůraznit, že toto „osvobození“ nepovažuji za potvrzení údajné legitimity a nezávislosti soudů. Měl jsem prostě štěstí. Vím také, že jiní takové štěstí neměli a skončili ve vězení. Instituce soudu je nedílnou součástí systému, proti kterému se stavím. A i když soudci někdy rozhodují zdánlivě spravedlivě, nic to nemění na skutečnosti, že historickou rolí soudů je především ochrana třídní nadvlády a status quo. Státní spravedlnost ve své podstatě není vůbec otázkou spravedlnosti, ale otázkou udržování sociálně nespravedlivého systému. Právě proto se lidé jako já tak často ocitají u soudu. Je to logický důsledek našeho rebelského postoje.

Lukáš Borl – březen 2026