Na iternetu jsem našel zajímavý text, “Spalte svůj telefon”, což je text přeložený z webu https://quematumovil.pimienta.org/ a brzy by prý měla vyjít PDF a tištěná verze u Pocket edition.

Titul textu sice navrhuje, abychom vypálilx svůj telefon, ale to v mém případě není možné, jelikož jsem se telefonu zbavil už před mnoha roky. Rád bych zde odkázal na jednu kapitolu mojí publikace Tato kniha není (z)boží, kde vysvětluji své důvody proč telefon nevlastním a proč ostaním doporučuju se ho také zbavit.

SÍŤ MIMO SÍTĚ

„Moc se dnes dokáže pohybovat rychlostí elektronického signálu – takže čas, potřebný pro přesun jejích zásadních složek, byl redukován na okamžitost. Moc se ve všech praktických ohledech stala skutečně exteritoriální (nezávislou na místě) a není již s místem těsně spjata ani není zpomalována jeho odporem. Nástup mobilních telefonů může posloužit jako na poslední “rána” zasazená závislosti moci na prostoru: k vydání příkazu a dohlédnutí na jeho výsledek již ani není nutný přístup k telefonní zásuvce. Nezáleží již na tom, kde se právě nachází ten, kdo vydává příkaz – rozdíl mezi “blízkým” a “vzdáleným” anebo mezi divočinou a běžným civilizovaným prostorem byl úplně zrušen. To poskytuje držitelům moci opravdu nevídanou příležitost.”

– Zygmund Bauman

Není pochyb o tom, že můj vztah k moderním formám komunikace pomocí telefonu a internetu by mnozí nazvali silně nekonvenčním. Nebudu to nikomu vymlouvat, protože to je pravda. Jenže uvažujeme-li o konvencích a o tom, jak vznikají, je zjevné, že ne vždy se vztahují k tomu, co je pro nás prospěšné a bezpečné. Nekonvenční tedy nemusí vždy znamenat zavrženíhodné. Kybernetické a telekomunikační technologie se staly normou u většiny populace. Alespoň tedy v místě, kde převážně žiji. Jenže z této normality vyplývají konvence, které, ačkoli jsou široce rozšířené, mají nezanedbatelné negativní dopady. Ztrátu soukromí, zneužití pro komerční účely, posilování sociální kontroly a moci institucí, odcizenost, závislost, psychické narušení osobnosti aj.

Je důležité zmínit, že tyto dopady nejsou nevyhnutelným fenoménem doby. Jsou výsledkem toho, že se určité způsoby jednání staly akceptovanými a žádanými bez ohledu na vedlejší účinky. Negativním dopadům tohoto typu jednání se dá předejít velmi jednoduše. Odmítnutím toho, co je způsobuje. V mém pojetí to neznamená odmítnutí všech moderních technologií, ale odmítnutí kultury, která z nich činí hlavní způsob komunikace a interakce mezi lidmi. Jednoduše, snažím se využívat jen ty technologie a takovým způsobem, abych nesdílel citlivé informace s těmi, pro které jsem pouhým nástrojem pro tvorbu zisku nebo občan, který má být udržován v poslušnosti. Někdy to znamená některé nástroje nepoužívat vůbec, někdy jen jejich části nebo pouze za jasných okolností. Nadřazuji bezpečnost (mojí i ostatních), soukromí a důstojnost nad ostatní aspekty. Pokud například něco jako mobilní telefon sice umožňuje rychlou komunikaci, ale zároveň policii a obchodníkům umožňuje pohodlně shromažďovat citlivá data o mých vztazích, pohybu a zvycích, je to pro mě dostatečný důvod telefon nevlastnit a cizí použít jen vyjímečně.

„Klíčové je mobilní spojení. Prostřednictvím historie hovorů operativci rozmotávají klubko sociálních vztahů. Tak věděli, koho zatknout v první řadě. Díky telefonům nenajdou jen síť, ale i polohu. Jediný telefonát nebo zpráva můžou přijít draho.”

– Igor Oliněvič – Jedu do Magadanu: vězeňský deník anarchisty

ke stažení v češtině

a v angličtině

FÍZL V KAPSE

S mobilní telefonem jsem to neměl vždy tak jednoznačné. Dlouhou dobu jsem ho vlastnil a užíval. I když jsem to dělal méně a obezřetněji než velká část uživatelů, přesto to policii pomohlo získat dostatek citlivých dat o mně, mých přátelích a rodičích. Dat, které bych jim nikdy nechtěl dobrovolně dát. Nyní, když toto píši, tak nespekuluji, ale reflektuji, co přinesly záznamy z trestního řízení, do kterého policie namočila mě i spoustu jiných lidí. Policie se mě pokoušela opakovaně vyslýchat v rámci podezření z účasti na trestných činech. Nic takového mi neprokázali, ale zato odhalili, kolik osobních údajů mají nastřádáno z mobilního telefonu. Zmapovali trasu mého pohybu po dobu několika měsíců, když lokalizovali polohu mobilu v mé kapse. Z hovorů a SMS získali mojí sociální mapu. Tedy informace o tom s kým, jak často a při jakých příležitostech se stýkám. Věděli, co jsem komu přes telefon napsal a řekl. Doslova mohli určit můj denní a noční režim. Záznamy o všem uložili do trestního spisu a já jako obviněný měl možnost se s tím seznámit.

Představ si sám sebe ve výslechové místnosti, kde na tebe vyšetřující policajti začnou chrlit údaje o tom s kým a kde jsi byl na rande, komu jsi poslal básně nebo s jakými problémy jsi se komu svěřil. Přesně to se stalo mně. A nepochybuji o tom, že se to může stát každému. Nemusíš být zrovna vyšetřován pro trestnou činnost, aby se ti stalo. Můj otec taky nebyl, přesto se policie hrabala v jeho telekomunikaci, aby se dostala k údajům o mně. Nikdy nevíš, zda o někoho z těch, se kterými komunikuješ přes telefon, nejeví policie zájem. Pokud jeví, bude se hrabat v citlivých údajích tvého soukromého života a ty s tím nic nenaděláš. Jediná obrana je telefon prostě nemít a nepoužívat. Přijde ti to nedůstojné a nepraktické? Generace mých rodičů žila bez mobilu dvě třetiny života. Myslíš, že jejich život byl kvůli tomu horší? Nemyslím si. Komunikovali pomaleji, ale o to osobněji. Nestrádali, naopak žili méně odcizeně.

Často slýchám řeči o tom, že ten, kdo nedělá nic špatného, se nemusí ničeho obávat. To má sloužit jako obhajoba používání mobilů? Je to nejen krajně naivní postoj, ale také v praxi umožňuje zásah do soukromí mnoha lidí.

Zaprvé, každý má co skrývat a ne vždy to musí být špatné. Na světě není člověka, který by neměl tajemství.

Zadruhé, co je špatné pro status quo a jeho instituce, nemusí být špatné pro naše životy. Takže možná i ty skrýváš něco, co považuješ za legitimní, ale policie nebo byrokracie by tě za to klepla přes prsty, pokud by to věděli.

Za třetí, i ten kdo nedělá nic špatného si rád chrání soukromí. Kdyby to tak nebylo, lidé by v oknech bytu neměli závěsy nebo žaluzie. Bylo by jim jedno, že jim soused civí do řitního otvoru během sexu. Taková věc většině lidí přirozeně vadí a rázně by se ohradili, pokud by na ně někdo přišel s řečmi, že pokud nedělají nic špatného, není důvod to skrývat. Jenže v případě užívání mobilních telefonů se děje něco dost podobného – a lidi to akceptují. Uživatelskou pohodlnost nadřazují nad ochranu soukromí.

Kdyby někdo cizí koukal skrz okno na jejich projevy romantické lásky a sexuální rozkoše během sobotní noci, bylo by to skandální a bránili by se tomu. Jenže když policie a telekomunikační společnosti shromažďují veškeré milenecké hovory a SMSky vyjadřující sexuální fantazie, málokdo to problematizuje. Ano, ne vždy se v těchto datech někdo hrabe jen proto, že jsou někde uložená. Ani soused přece nemusí koukat pokaždé na tvůj milenecký život jen proto, že je okno odhalené. Podstatné je to, že k tomu je téměř neomezená příležitost. V případě mobilů se o tom ví, a přesto dost lidí jedná, jako by to bylo v pořádku. Jen naivka věří, že zákony k ochraně osobních údajů na tom něco podstatného mění. Policajt si vždy najde způsob, jak se k datům dostat. Když mu to komplikuje zákon, zdůvodní si to tím, že sleduje nějaký vyšší zájem, nadřazený zákonu.

Vyjde brzy:

• Spalte svůj telefon – část druhá
• Spalte svůj telefon – část třetí