Lukáš Borl // archiv

zdroj: oafed.noblogs.org

Přináším poněkud obsáhlejší recenzi knihy Vzpoura proti zkáze, vydanou
nakladatelstvím Neklid, ve které autor Jeremy Brecher popisuje strategii, jak lze z jeho pohledu vytvářet úspěšné hnutí proti klimatické krizi. Na začátek chci uvést, že této knihy si vážím, protože upozorňuje na reálný problém klimatické krize i na nutnost nalézt řešení. Myslím si však, že to dělá chybným způsobem, což mě vede ke kritickým poznámkám.

Pokud knihu pojmeme jako jeden z mnoha příspěvků do diskuze o tom, jak jednat účinně proti krizi, je skvělým materiálem. Pokud ji však přijmeme bez výhrad a jako návod kudy se vydat, může to více uškodit než prospět společné věci. Autor knihy v úvodní části uvádí: „doufám, že čtenáři budou ke mnou navrhované strategii přistupovat kriticky. Doufám ovšem také, že se jim podaří buď napravit její nedostatky, nebo k ní vypracovat lepší alternativu.“ Rozhodl jsem se mu toto přání splnit.
Mnou zmíněné kritické poznámky a návrhy alternativ však nejsou
vyčerpávající. Jen se jich zlehka dotýkám a jistě by to stálo za
obsáhlejší zpracování ke kterému se možná později dostanu.

Otázky (bez)moci

Jeremy Brecher v knize trefně poznamenává, že „Klimatická vzpoura má být nástrojem či strategií, prostřednictvím kterých mohou lidé prosadit svůj společný zájem a obnovit stabilitu klimatického systému naší planety.“ O několik řádků dál však v rozporu s tím pokračuje tvrzením, že „klimatická vzpoura může využít síly obyčejných lidí k tomu, aby přinutila vlády, úřady i firmy jednat a klima zachránit.“

Toto sdělení v sobě nese ohromný rozpor, který ve skutečnosti je
slabinou velké části takzvaného klimatického hnutí. Na jednu stranu je
tvrzeno, že organizovaná aktivita dává lidem moc prosadit vlastní zájmy.
Na druhou stranu je však očekáváno, že kroky k uspokojení našich zájmů
nebudeme činit mi sami, čímž je živen pocit bezmoci. Podle autora
vykonavatelem změn musí být někdo jiný a co je opravdu problematické,
měli by to být ti, kteří se na krizi nejvíce podílejí – vlády,
firmy, byrokracie. Je to však jako chtít po sexuálním násilníkovi, aby se
stal ochráncem osoby přeživší znásilnění místo toho, aby se před
agresory bránila sama nebo s pomocí druhých.

Ti, co klimatickou krizi způsobují, mají své důvody proč pokračovat v
její prohlubování. Chtít po nich, aby krizi odvrátili, je nelogický
návrh. Když firmy plundrují ekosystémy, není to pouhé osobní selhání
jedinců, které je možné napravit přesvědčováním, že mají jednat jinak.
Destrukce biosféry je důsledek toho, že firmy sledují vlastní obchodní
zájmy a tím základním je přežití v konkurenčním prostředí trhu. V praxi
toho dosahují právě třeba výrobou s většími emisemi skleníkových plynů,
což souvisí s tendencí snižovat výrobní náklady a zvyšovat produktivitu,
aby v konkurenci obstály.  Očekávat, že budou jednat jinak, znamená
myslet si, že přijmou sebezničující strategii. V tržní logice by to
znamenalo dobrovolně přistoupit na nekonkurenceschopnost a blízkou smrt neboli bankrot. K tomu firmy a jejich ochránci ve vládních a úředních křeslech nikdy nepřistoupí. Ani na základě apelu nebo rozumných argumentů ani na základě nátlaku přímých akcí. Přistoupí maximálně na dílčí, avšak téměř bezvýznamné změny, které slouží k odvrácení pozornosti od jádra problému. Příkladem je třeba orientace některých firem na obnovitelné zdroje energie společně se zastíráním skutečnosti, že to samotné nestačí k dosažení trvalé udržitelnosti. Že kapitalistické subjekty používají obnovitelné zdroje se přece nevylučuje s tím, že svou činností dál působí ohromnou destrukci planetárních ekosystémů. Můžeme zaměnit jedny nástroje za jiné, ale pokud jimi budou disponovat ti s destruktivními úmysly a sklony, těžko se destrukce přestanou dopouštět.

Shrňme si tedy výše uvedené. Dilema před kterým stojíme, není jestli firmy a vlády přijmou taková nebo onaká rozhodnutí. Stojíme před volbou – buďto přežijí vlády a firmy, které brzy způsobí konec lidské existence, nebo přežije lidstvo, avšak za předpokladu, že nepřežijí vlády, firmy a celý ekonomický systém volného trhu, běžně nazývaný kapitalismus. Není žádná další možnost mezi uvedenými. Veškeré snahy o zelený nebo trvale udržitelný kapitalismus jsou marné pokusy, které skutečnou změnu spíše blokují.

Pokud Jeremy Brecher v knize správně konstatuje, že „z jednání se rodí
vědomí vlastní síly a z tohoto vědomí zase další jednání“, já dodávám,
že vědomí vlastní síly musíme využít k sebeorganizaci, nikoli k
přenášení nezbytných úkolů na politické elity jednajícími za zavřenými
dveřmi o nás, ale bez nás.

Otázky (ne)zákonnosti

Kapitola „Právo na ochranu klimatu“ vysvětluje, jak ústavní principy
jako „doktrína veřejné odpovědnosti“ údajně umožňují „klimatickým
vzbouřencům“ legitimně tvrdit, že to právě oni – a nikoli ti, kdo klima
ničí -, stojí na straně práva a prosazují dodržovaní zákonů. S takovým
tvrzením je však potíž především proto, že ty pro planetu nejvíce
destruktivní projevy ekonomické globalizace jsou v zásadě legální a jen
stěží jim můžeme zabránit pouze legálními nástroji.

Z tohoto hlediska prokazování, kdo jedná v souladu nebo v rozporu se
zákonem je irelevantní. A co víc, odvádí to naší pozornost od skutečně
důležitých věcí. Vězíme tak v logice stávajícího systému, tedy v
tvrzení, že legitimita jednání se vždy překrývá se zákonností. Nejvíce
se absurdita takového uvažování projevuje v situacích, kdy vlády
legalizují zjevné zločiny, zatímco kriminalizují projevy spravedlivého
jednání. Přesně to se děje třeba, když se legálně pokračuje v
rozšiřování uhelných dolů a kriminalizují se snahy těžbu blokovat.
Historie je plná podobných příkladů. Otrokáři, nacisté a různí diktátoři
své zločiny konali pod záštitou zákonů, které jejich akty činili
legálními. Nezákonný naopak byl disent, ať už se projevoval jakkoli.
Připomeňme také, že to nebyl tlak na dodržování zákonů, co pomohlo k
pádu stalinistického režimu, ale naopak vědomé kolektivní rozhodnutí
zákonné normy překročit, jelikož právě o ně se režim opíral celá
desetiletí. Doslova by se dalo říct, že nevyhnutelným jevem sametové
revoluce bylo masové porušení zákona.

Tyto i jiné příklady by nás měly ubezpečit, že to opravdu důležité je
přistupovat k taktikám, které v sobě zahrnují účinnost i legitimitu a to
i tehdy, když to může znamenat nelegálnost. Bez porušování zákona by v
historii nedošlo k pozitivním změnám jako bylo zrušení otroctví nebo
porážka totalitních režimů. Měli bychom si toho být vědomi i během
„vzpoury proti zkáze“. Debaty o tom, kdo jedná legálně a kdo nikoli,
jsou bezpředmětné. Podstatné je, co je a co není legitimní a v tom
legislativa není příliš spolehlivý ukazatel.

Otázky (ne)násilí

V knize se dále také uvádí, že vzpoura „je nenásilná, protože si
uvědomuje, že moc, která politikům a korporacím umožňuje ničit naši
planetu, se zakládá na souhlasu spolupráci nás ovládaných a že je můžeme zastavit, pokud s nimi spolupracovat přestaneme.“

Je to krásný příklad toho, kdy je částečná pravda uplatňována vytrženě
ze širších souvislostí a důsledkem toho vede k problematickým závěrům.
Ano, ti, kteří způsobují závažnou destrukci planetárních ekosystémů, by
to v takovém rozsahu jistě nemohli činit bez souhlasu a spolupráce
ovládaných, a je tedy nutné spolupráci odepřít. Potíž spočívá v tom, že
spolupráce je na nás vynucována násilím nebo jeho hrozbou ze strany
státních institucí. Nenásilný odpor je tak myslitelný a účinný jen v
některých specifických situacích, v jiných představuje sebedestruktivní
taktiku. Represivní instituce totiž zvyšují intenzitu násilí v době, kdy
větší část populace odpírá konformitu vůči zavedenému řádu. Mlátí,
vězní, popravují, posílají do ulic armádu a do našich domovů policii. V
takovém případě lpění na nenásilí znamená nabádat lidi aby se odevzdaně
nechali mlátit, zatýkat a zabíjet. A je jasné, že pokud „vzpoura proti
zkáze“ bude nabírat na intenzitě, nabere na ní i brutalita ze strany
státu. Podívejme se například na Rojavu. Často je environmentalisty
vychvalován zdejší experimentální přístup, kladoucí důraz na ekologickou udržitelnost. Je však rozumné zdejším lidem vyčítat, že nehájí tyto pokrokové experimenty nenásilnými metodami, zejména v situaci, kdy jim letadla turecké armády shazují bomby na domy ve kterých žijí?

Je příznačné, že nenásilí jako univerzálně platný princip, často
propagují lidé s celou řadou privilegií, která jim umožňují žít poměrně
„pohodlný“ život bez toho, aby na vlastní kůži zažívali fyzické a
psychické násilí ze strany policie, šéfů nebo úředníků. Lidé, kteří
například z bezpečí akademické půdy analyzují společenské procesy, mívají sklon k nepochopení toho, jak někdo jiný může jednat násilně třeba vůči policii nebo majetku. Chybí jim zkušenost těch, kteří k takovému násilí přistupují. Policie je nikdy násilím nevyhnala z domova, nemlátila je, když se zastali lidí, kterým pod okny pochodují agresivní neonacisté, neponižovala je na základě jejich původu, nevěznila kvůli životnímu stylu chudých. A pokud se jich něco takové přece jenom dotklo, často jenom jako svědků nebo těch, kteří se po ošetření ran mohou stáhnout na bezpečná místa. Ta místa, která jsou dostupná jenom lidem s jejich nebo ještě privilegovanějším postavením. Jak trefně poznamenala skupina Aufheben “Mezi světem radikálních akademiků a lidí, kteří se pouští do boje se svými vykořisťovateli, je nutný intelektuální odstup – nutný je proto, že akademik říká jen své akademické věci, které jsou na míle vzdálené zkušenosti „chudých“ nebo kohokoli jiného, o kom mluví.”

Akademik zde slouží jako jeden příklad. Pochopitelně zkušenosti se
státní mocí a jejími násilnými projevy se různí i na základě jiných
faktorů, než jen podle toho, zda působíme na akademické půdě nebo
nikoli. Rozhodují i takové věci jako gender, třídní příslušnost,
vzdělání, přístup ke zdrojům, věk, místo bydliště, sociální kapitál aj.
Nechci zde sklouznout k černobílému dělení na ty, kteří nezbytnost
násilí mohou pochopit a kteří nikoli. Chci jen vypíchnout skutečnost, že
lidé prostě budou mít větší sklon k obhajobě nenásilí nebo násilí na
základě vlastní každodennosti, tedy prožité zkušenosti. Nechci ani
tvrdit, že násilné akty jsou univerzálně použitelný přístup. Ve
skutečnosti tvrdím, že účinná strategie celospolečenské změny by měla
rozumně kombinovat nenásilné i násilné taktiky, s důrazem na to aby se
násilí projevilo v co nejmenší nutné míře. A to se týká i vzpoury proti
klimatické nouzi.

Otázky (ne)komunikace

Jeremy v knize uvádí seznam prostředků navrhované strategie klimatické
vzpoury. Prvním v seznamu je tento: „Vůbec nejdůležitějším terčem
klimatického hnutí jsou srdce a mysli ostatních lidí, od našich sousedů
až po diváky televizního zpravodajství. Cílem je získat je pro to, aby
se sami zapojili, začali se organizovat a jednali pro ochranu klimatu.“

Ano, je důležité přinášet návrhy, komunikovat a získávat nové spojence
pro společné akce. Problém spočívá v tom, že jak Jeremy, tak většina
tzv. „klimatických vzbouřenců“ to činí způsoby, které jsou k nerozeznání
od jednání populistických politiků. Jejich komunikační strategie
manipulativním způsobem pracuje s emocemi. Nemluví se o nepříjemném a zdůrazňuje se cokoli na co lidé slyší, i když to bývá pomýlená nebo povrchní záležitost. Znamená to, že se zatajuje důležité, jen aby se lidé nepobouřili či neodvrátili a klade se přehnaný důraz na banality, protože právě ty často dokáží připoutat pozornost většího počtu lidí. Neustálé opakování frází o nenásilnosti klimatické vzpoury zapadá přesně do tohoto manipulativně neupřímného schématu. Většina lidí nemá násilí v oblibě, takže komunikační strategie klimatického hnutí tak často pracují s líbivým pojmem nenásilí, místo toho aby pracně vysvětlovali, že násilí sice nemusí být příjemnou, ale zato někdy nezbytnou záležitostí. To samé se týká i oblastí jako kritika kapitalismu, porušování zákonů nebo podvracení institucí jako jsou soudy, banky, policie, armáda, parlament aj.

Pokud nemáme skončit jako populističtí politici, kteří sice mají přízeň
lidí, ale jen proto aby jimi mohli manipulovat, musíme volit upřímnější
komunikační prostředky. A to i za cenu, že to některé lidi pobouří nebo
odradí od spolupráce. Neměli bychom v komunikační strategii prosazovat
rychlá a líbivá, ale těžko uskutečnitelná „řešení“ složitých sociálních
problémů. Přesně to však Jeremy dělá, když nás ubezpečuje o tom, že
„vzpoura proti zkáze“ bude výhradně nenásilná a legální nebo, že stačí
fosilní průmysl nahradit využíváním obnovitelných zdrojů bez toho
abychom zvrátili kapitalistický systém.

Komplikované problémy nemají jednoduchá řešení. Často vyžadují kombinaci mnoha faktorů, včetně těch, které se u jistých společenských skupin mohou setkat s odmítnutím nebo nepochopením. To by nám však nemělo zabránit je podporovat. Musíme je podporovat jak praxí, tak otevřenou obhajobou v komunikační strategii.

Závěrem

Imaginace je součástí společenských změn, protože změna může začít, jen když si dokážeme svět představit fungující jinak. Jenže se musíme mít také na pozoru, abychom se neponořili do fantasktních představ, které
nejsou slučitelné s realitou. Právě to činí Jeremy, když popisuje scénář
budoucnosti při úspěchu klimatické vzpoury. Uvádí že „Policie, státní
zastupitelství i soudy budou tváří v tvář váze většinového veřejného
mínění projevovat stále menší ochotu zatýkat, stíhat či odsuzovat
účastníky občanské neposlušnosti.“ Byl by to pěkný námět na pohádkový
příběh, ale v reálném životě by bylo vhodnější se držet, toho co je a co
není z podstaty věcí možné. Pokud klimatické hnutí půjde důsledně k
jádru problému, tedy bude podvracet kapitalistické vztahy a struktury,
logickou reakcí bude spíše tendence ke zvýšenému zatýkání, stíhání a
odsouzení ze strany státních institucí.

Jeremyho místy dosti naivní představy nám připomínají důležitou
záležitost. Totiž, že vzpoura proti zjevnému problému, nemusí stačit k
jeho překonání. Nestačí vidět problém a vzbouřit se. Pokud vzpoura
znamená očekávání nemožného nebo kooperaci s institucemi, které mají
zájem na zachování problému, jde o vzpouru, která blokuje skutečné
řešení. Blokuje ho bez ohledu na dobré úmysly vzbouřenců.

Autor: Lukáš Borl

—————

Pozn: Pokud tě tento text zaujal, pobouřil nebo vyvolal otázky, můžeš autorovi zaslat své vyjádření na e-mail: lukynda( @ )riseup.net