Site menu:

“Mezi světem radikálních akademiků a lidí, kteří se pouští do boje se svými vykořisťovateli, je nutný intelektuální odstup – nutný je proto, že akademik říká jen své akademické věci, které jsou na míle vzdálené zkušenosti „chudých“ nebo kohokoli jiného, o kom mluví.”

skupina Aufheben

  • oblíbené weby

http://antifenix.noblogs.org/

105 best images about Anarchist Art on Pinterest | Freedom ...

libcom fan art

RSS Sol!s

RSS Třídní válka

RSS Přátelé komunizace

RSS Kolektivně proti kapitálu

RSS Anarchistická federace

RSS Knihovnička Starého Krtka

RSS Historický spolek Zádruha

RSS For the animals

Site search

Categories

Svět nám podává jed a nutí nás provádět zbytečné a hnusné činnosti; vnucuje nám potřebu peněz a zbavuje nás vášnivých vztahů. Stárneme mezi muži a ženami, nemajícími žádné sny, jsme cizinci v realitě, neposkytující žádný prostor projevům štědrosti. Nejsme stoupenci sebezapírání. Jde prostě o to, že to nejlepší, co nám tato společnost může nabídnout (kariéra, sláva, náhlý zisk, „láska“), nás jednoduše vůbec nezajímá. Vydávání rozkazů se nám hnusí stejně jako jejich plnění. Jsme vykořisťováni jako kdokoli jiný a chceme s vykořisťováním skoncovat. Pro nás vzpoura nepotřebuje žádné jiné ospravedlnění.”

Anonym

Lukáš rád pročítá tyto weby

RSS Anarchist news

RSS Act for freedom now!

RSS Eelephant editions

RSS Seattle Solidarity Network

RSS Crimethinc

RSS 325

Boj o Řízkárnu

Reportáž z demonstrace proti Řízkárně

Zatýkání při močení na věznici

Solidární vzkaz anarchistům před vazební věznicí Praha – Ruzyně

Archives

Recenze: Dějiny anarchosyndikalismu

zdroj: oafed.noblogs.org

K-dejiny_a-syndikalismu

Kniha Dějiny anarchosyndikalismu vydaná Nakladatelstvím Anarchistické
federace není žádnou novinkou, ale snad je stále k sehnání a doufám, že touto upoutávkou přispěji k zájmu o ni.

Anarchosyndikalismus je hnutí, které se snaží propojit anarchokomunistický obsah s odborovými metodami a formami boje. Historik Vadim Damier se v knize pokouší zachytit nejen dějinnou linii tohoto hnutí, ale také jeho rozpory a vnitřní polemiky. Vše dělá velice důkladně s odkazem na dobový tisk a jiné relevantní zdroje.

První kapitola se točí kolem období I. Internacionály založené v roce 1864. Uvnitř té se během debat různých socialistických směrů začal formovat revolučně syndikalistický proud. Orientoval se na odborové organizování dělnického hnutí s důrazem na revoluční perspektivu. Syndikalistická koncepce se zde z části propojovala s preferencí přímé akce a také dělnickou autonomií ve smyslu nezávislosti na politických stranách, státotvorných institucích a parlamentarismu. K rozmachu tohoto proudu došlo před první světovou válkou, ale v průběhu války nastal jeho úpadek. Podle Vadima úpadek mimo jiné podpořila i dominantní tendence organizovaných proletářů, kteří se přiklonili k té či oné z válčících stran se zdůvodněním, že jde o volbu „menšího zla“. Prakticky to znamenalo odklon od revolucionářské perspektivy, ze které je světová válka vnímána jako soupeření různých buržoazních frakcí o moc. Proto by úkolem proletariátu nemělo být podporování některé ze stran konfliktu pod praporem nacionalismu, ale sabotování válečného úsilí: dezercí, odpíráním účasti a také organizací boje proti všem „lokálním buržoaziím“. Dalo by se to vyjádřit také jednoduše jako změna imperialistické války v revoluční třídní válku. Že se tak nestalo, přispělo k oslabení syndikalistického hnutí, včetně fyzické likvidace mnoha osob, které ho tvořily.

Druhá kapitola knihy plynule přechází k další vlně, kdy anarchosyndikalismus prošel rozmachem v kontextu revolučních událostí v Rusku (1917) a Republikou rad v Německu. Tato vlna však neměla dlouhého trvání. Republika rad byla potlačena a v Rusku anarchistické organizování sabotovala hrubá síla bolševiků. Sověty, které zpočátku s podporou anarchistů působily jako orgány dělnické samosprávy, postupně zbyrokratizovaly pod bolševickým vlivem, a diktatura Komunistické strany postupně eliminovala veškeré anarchistické projekty. Anarchisté brzy zaplnili gulagy, věznice a byli posíláni do vyhnanství. Přesto všechno se však v okolních zemích projevila tendence k „taktickým aliancím“ anarchosyndikalistů s bolševiky, k čemuž přispěla špatná informovanost o situaci v Rusku. Vliv propagandy vedl k romantizujícím představám o podstatě bolševiků a v důsledku toho sílila snaha některých anarchosyndikalistů spojit se ve společné internacionále s Komunistickými stranami a bolševickými odbory. Myšlenka aliance byla opuštěna teprve po odhalení bolševického mýtu.

Koncem roku 1922 se kurz stočil směrem k vytvoření anarchosyndikalistické internacionály (Mezinárodní asociace pracujících – MAP-IWA), která měla být alternativou III. Internacionály. K tomu nicméně došlo až v době, kdy světová revoluční vlna již opadla. Anarchosyndikalismus tedy nezaznamenal rozmach, ale procházel spíše dlouhou fází stagnace. K té přispěla také státní represe, která některé anarchosyndikalistické svazy rozpustila a jiné zahnala do ilegality. Výjimku tvořil anarchosyndikalismus v Španělsku a tomu se Vadim věnuje poměrně podrobně. Nejdříve popíše jeho růst, poté jeho úspěchy v boji proti fašistickým pučistům a pak také praktické organizování během občanské války v období od roku 1936 do roku 1939. Nevyhýbá se ale ani kontroverznějším projevům hnutí a jeho chybám, jako třeba spolupráci s levicovými stranami a katalánskou vládou, včetně usednutí některých anarchosyndikalistů do vládních křesel. Poměrně stručně, ale srozumitelně, jsou zde vysvětleny chyby, které CNT-FAI (Národní konfederace práce – Iberská anarchistická federace) udělala, když upřednostnila antifašistickou „lidovou frontu“ před revoluční frontou.

Další kapitola knihy se věnuje pokusům anarchosyndikalistických svazů vyrovnat se s příchodem druhé světové války. Hnutí se podobně jako před první světovou válkou štěpilo na různé frakce a ani teď nedokázalo zaujmout postoj, který by imperialistickou válku za buržoazní zájmy změnil v revoluční události v duchu anarchistického komunismu. Válka opět hnutí oslabila a po ní se postupně objevují snahy spustit další rozmach. I když v tom jisté úspěchy byly, anarchosyndikalismus již znovu neměl takový vliv ani masovou základnu. Poválečné anarchosyndikalistické hnutí procházelo celosvětově sebereflexí, při které však docházelo k odlišným stanoviskům. Některé svazy, jako třeba SAC ve Švédsku, se vzdaly „anarchistické ortodoxie“ a přiklonily se k reformismu. Jiné naopak k „ortodoxii“ přilnuly a podrobily kritice reformistické chyby CNT-FAI v občanské válce i různé přešlapy během obou světových válek. Pozdější debaty se pak točily spíše kolem restrukturalizace kapitalismu, proměn podmínek i kompozice dělnické třídy.

Diskuze o anarchosyndikalismu i jeho praxe je přítomná také v současnosti, ale slabinou Vadimovy knihy je, že této části se téměř nevěnuje. Na čtenáře to pak může působit, jako by ze samotného popisu dějin anarchosyndikalismu mělo vyplynout, že i dnes by naše pozornost měla směřovat k obrodě tohoto proudu. Takový závěr by ale byl problematický. I když v jistých dobách měl anarchosyndikalismus své opodstatnění, těm dobám již odzvonilo. Sice stále stojíme proti stejnému nepříteli, kterým je kapitalismus, státy a třídní společnost, dnes však již neexistuje dělnické hnutí, kterému by anarchosyndikalismus měl co nabídnout. Dělnické hnutí je mrtvé, kompozice dělnické třídy se změnila a kapitalismus již před desetiletími prošel restrukturalizací. To vše znamená, že není důvod lpět na anarchosyndikalistickém organizování, které bylo spjato s již vymizelými kontexty. Neznamená to vzdát se anarchistických principů a cílů ani inspirace anarchosyndikalismem. Anarchosyndikalismus nás mnohému naučil, ale na změněném terénu třídního boje dnes musíme rozvíjet jiné způsoby organizování. Takové, které sice nezapomínají na minulost, ale žijí v kontextu současnosti. Právě to je část, která by snad pro úplnost mohla být v knize zmíněna, ale není. I přes tento drobný nedostatek, je ale Vadimova kniha kvalitní počin a lze ji doporučit ke studiu. Každému, kdo by se chtěl seznámit i s kritickou reflexí anarchosyndikalismu, doporučím ještě několik textů.