Lukáš Borl // archiv

zdroj: oafed.noblogs.org

Kniha Dějiny anarchosyndikalismu vydaná Nakladatelstvím Anarchistické
federace není žádnou novinkou, ale snad je stále k sehnání a doufám, že touto upoutávkou přispěji k zájmu o ni.

Anarchosyndikalismus je hnutí, které se snaží propojit anarchokomunistický obsah s odborovými metodami a formami boje. Historik Vadim Damier se v knize pokouší zachytit nejen dějinnou linii tohoto hnutí, ale také jeho rozpory a vnitřní polemiky. Vše dělá velice důkladně s odkazem na dobový tisk a jiné relevantní zdroje.

První kapitola se točí kolem období I. Internacionály založené v roce 1864. Uvnitř té se během debat různých socialistických směrů začal formovat revolučně syndikalistický proud. Orientoval se na odborové organizování dělnického hnutí s důrazem na revoluční perspektivu. Syndikalistická koncepce se zde z části propojovala s preferencí přímé akce a také dělnickou autonomií ve smyslu nezávislosti na politických stranách, státotvorných institucích a parlamentarismu. K rozmachu tohoto proudu došlo před první světovou válkou, ale v průběhu války nastal jeho úpadek. Podle Vadima úpadek mimo jiné podpořila i dominantní tendence organizovaných proletářů, kteří se přiklonili k té či oné z válčících stran se zdůvodněním, že jde o volbu „menšího zla“. Prakticky to znamenalo odklon od revolucionářské perspektivy, ze které je světová válka vnímána jako soupeření různých buržoazních frakcí o moc. Proto by úkolem proletariátu nemělo být podporování některé ze stran konfliktu pod praporem nacionalismu, ale sabotování válečného úsilí: dezercí, odpíráním účasti a také organizací boje proti všem „lokálním buržoaziím“. Dalo by se to vyjádřit také jednoduše jako změna imperialistické války v revoluční třídní válku. Že se tak nestalo, přispělo k oslabení syndikalistického hnutí, včetně fyzické likvidace mnoha osob, které ho tvořily.

Druhá kapitola knihy plynule přechází k další vlně, kdy anarchosyndikalismus prošel rozmachem v kontextu revolučních událostí v Rusku (1917) a Republikou rad v Německu. Tato vlna však neměla dlouhého trvání. Republika rad byla potlačena a v Rusku anarchistické organizování sabotovala hrubá síla bolševiků. Sověty, které zpočátku s podporou anarchistů působily jako orgány dělnické samosprávy, postupně zbyrokratizovaly pod bolševickým vlivem, a diktatura Komunistické strany postupně eliminovala veškeré anarchistické projekty. Anarchisté brzy zaplnili gulagy, věznice a byli posíláni do vyhnanství. Přesto všechno se však v okolních zemích projevila tendence k „taktickým aliancím“ anarchosyndikalistů s bolševiky, k čemuž přispěla špatná informovanost o situaci v Rusku. Vliv propagandy vedl k romantizujícím představám o podstatě bolševiků a v důsledku toho sílila snaha některých anarchosyndikalistů spojit se ve společné internacionále s Komunistickými stranami a bolševickými odbory. Myšlenka aliance byla opuštěna teprve po odhalení bolševického mýtu.

Koncem roku 1922 se kurz stočil směrem k vytvoření anarchosyndikalistické internacionály (Mezinárodní asociace pracujících – MAP-IWA), která měla být alternativou III. Internacionály. K tomu nicméně došlo až v době, kdy světová revoluční vlna již opadla. Anarchosyndikalismus tedy nezaznamenal rozmach, ale procházel spíše dlouhou fází stagnace. K té přispěla také státní represe, která některé anarchosyndikalistické svazy rozpustila a jiné zahnala do ilegality. Výjimku tvořil anarchosyndikalismus v Španělsku a tomu se Vadim věnuje poměrně podrobně. Nejdříve popíše jeho růst, poté jeho úspěchy v boji proti fašistickým pučistům a pak také praktické organizování během občanské války v období od roku 1936 do roku 1939. Nevyhýbá se ale ani kontroverznějším projevům hnutí a jeho chybám, jako třeba spolupráci s levicovými stranami a katalánskou vládou, včetně usednutí některých anarchosyndikalistů do vládních křesel. Poměrně stručně, ale srozumitelně, jsou zde vysvětleny chyby, které CNT-FAI (Národní konfederace práce – Iberská anarchistická federace) udělala, když upřednostnila antifašistickou „lidovou frontu“ před revoluční frontou.

Další kapitola knihy se věnuje pokusům anarchosyndikalistických svazů vyrovnat se s příchodem druhé světové války. Hnutí se podobně jako před první světovou válkou štěpilo na různé frakce a ani teď nedokázalo zaujmout postoj, který by imperialistickou válku za buržoazní zájmy změnil v revoluční události v duchu anarchistického komunismu. Válka opět hnutí oslabila a po ní se postupně objevují snahy spustit další rozmach. I když v tom jisté úspěchy byly, anarchosyndikalismus již znovu neměl takový vliv ani masovou základnu. Poválečné anarchosyndikalistické hnutí procházelo celosvětově sebereflexí, při které však docházelo k odlišným stanoviskům. Některé svazy, jako třeba SAC ve Švédsku, se vzdaly „anarchistické ortodoxie“ a přiklonily se k reformismu. Jiné naopak k „ortodoxii“ přilnuly a podrobily kritice reformistické chyby CNT-FAI v občanské válce i různé přešlapy během obou světových válek. Pozdější debaty se pak točily spíše kolem restrukturalizace kapitalismu, proměn podmínek i kompozice dělnické třídy.

Diskuze o anarchosyndikalismu i jeho praxe je přítomná také v současnosti, ale slabinou Vadimovy knihy je, že této části se téměř nevěnuje. Na čtenáře to pak může působit, jako by ze samotného popisu dějin anarchosyndikalismu mělo vyplynout, že i dnes by naše pozornost měla směřovat k obrodě tohoto proudu. Takový závěr by ale byl problematický. I když v jistých dobách měl anarchosyndikalismus své opodstatnění, těm dobám již odzvonilo. Sice stále stojíme proti stejnému nepříteli, kterým je kapitalismus, státy a třídní společnost, dnes však již neexistuje dělnické hnutí, kterému by anarchosyndikalismus měl co nabídnout. Dělnické hnutí je mrtvé, kompozice dělnické třídy se změnila a kapitalismus již před desetiletími prošel restrukturalizací. To vše znamená, že není důvod lpět na anarchosyndikalistickém organizování, které bylo spjato s již vymizelými kontexty. Neznamená to vzdát se anarchistických principů a cílů ani inspirace anarchosyndikalismem. Anarchosyndikalismus nás mnohému naučil, ale na změněném terénu třídního boje dnes musíme rozvíjet jiné způsoby organizování. Takové, které sice nezapomínají na minulost, ale žijí v kontextu současnosti. Právě to je část, která by snad pro úplnost mohla být v knize zmíněna, ale není. I přes tento drobný nedostatek, je ale Vadimova kniha kvalitní počin a lze ji doporučit ke studiu. Každému, kdo by se chtěl seznámit i s kritickou reflexí anarchosyndikalismu, doporučím ještě několik textů.

• 1) Dávají nám odbory sílu? Syndikalismus: kritická analýza
• 2) Staré dobré odborářství
• 3) Mimo odbory a proti nim
• 4) Odbory?