Lukáš Borl // archiv

zdroj: voiceofanarchopacifists.noblogs.org

Policejní zákrok v Teplicích, při kterém zemřel Stanislav Tomáš, rozvířil debatu o rasismu a policejním násilí. Ta mnohdy redukuje agresi policie na pouhý projev rasistických předsudků některých policistů. Tímto se však upozaďuje otázka historické úlohy policie. Je třeba se k ní vrátit abychom policejní násilí byli schopni nahlížet jako širší problém než jen jako ojedinělé rasistické excesy.

Přestože se policejní brutalita s větší intenzitou často projevuje na minoritách, je nutné odmítnout zjednodušující pohled, který vše vykresluje jako problém rasismu. V důsledku se totiž policejní násilí týká většiny populace bez ohledu na etnický původ, kulturu nebo tělesné znaky. Rizika brutality se vztahují především k sociálnímu statusu. Čím níže ve společenské hierarchii člověk je, tím větší riziko, že ho policie surově napadne, zraní nebo zabije. Jistěže, část Romů je v hierarchii velmi nízko, ale nejsou tam sami. V situaci Stanislava Tomáše bývají i lidé, které nelze spojit s kategorií romské etnicity. I oni jsou policií mláceni, mučeni a někdy to také končí smrtí. I když při úmrtí Stanislava mohly mít roli také rasistické tendence, více rozhodoval jeho třídní status a způsoby života, které jsou s ním spjaty.

V silně nerovnostářské společnosti, kde existují extrémně bohatí a mocní lidé vedle těch chudých a moci zbavených, policie plní funkci kontroly konfliktů, které z podstaty této nerovnosti vyplývají. Bezpečnostní složky státu nemají toto napětí odstranit, což je vlastně ve stávající společenském systému nemožné. Jejich úlohou je usměrnit protiklady a konflikty ve prospěch vyšších pater společnosti. Prakticky tedy jde o eliminaci aktivit nižších tříd a společenských vrstev, pokud tyto aktivity nějakým způsobem obtěžují panující řád. A oním obtěžováním nemusí být jen uvědomělá politická angažovanost, ale i takové zdánlivě nepolitické záležitosti, jako neúcta k soukromému vlastnictví, vymykání se sociálním normám, nezaplacení zboží v obchodě, bydlení v chátrající budově, vyhýbání se pracovnímu procesu, užívání a výroba drog, podpora nelegálního trhu nebo imigrace.

Ačkoli s jmenovanými činnostmi může být spojeno i jisté riziko pro společnost obecně, hlavním důvodem proč je policie hrubým způsobem potlačuje, je jejich neblahý vliv na postavení a zájmy vládnoucí třídy. Potlačení však přichází společně s ideologickým zdůvodněním, které se zájmy vládnoucích snaží vykreslit jako univerzální zájmy celé nebo většiny společnosti. Když například chudý Rom bez domova v obchodě nezaplatí za zboží, je to nazýváno krádeží a újmou vůči celé společnosti, přestože se čin dotýká jen kapitalistů, kteří to zboží získali vykořisťováním pracujících. Buržoazní morálka a ideologické zdůvodnění má v tomto případě vzbudit pocit znechucení u většiny společnosti, včetně těch kteří jsou stejnými kapitalisty vykořisťováni. Účelem je získat morální i materiální podporu pro policejní represi. Pokud ta pak vygraduje v brutální formy, je snadnější podchytit možné proti policii zaměřené reakce.

Všimněme si podobnosti toho příkladu s tím, jak byla brutalita zásahu proti Stanislavu Tomášovi obhajována jeho agresí vůči autu a užíváním pervitinu. Není přeci zájmem celé společnosti nadřazovat kus plechu ze kterého je vyrobeno auto nad lidský život. Stejně jako není zájmem celé společnosti propagovat a prodávat drogu zvanou alkohol a souběžně démonizovat drogy ilegální a stigmatizovat jejich uživatele. Taková logika je vlastní kapitalistické třídě, která lidské bytosti degraduje na zdroje zisku. Zde je však očividná snaha tento dehumanizující pohled vštípit i jiným než buržoazním částem populace, aby neúcta k životu byla normalizována a policie se tím mohla bez překážek řídit v praxi.

Aby byla podpora policie ze strany veřejnosti zachována, je také její úloha coby obránce vládnoucí třídy zastírána občasnými prospěšnými činy – zabráněním agresorovi v dokonání znásilnění, navrácením elektroniky nájemníkovi vyloupeného bytu, vypátráním pohřešované osoby ap. Zkrátka, vylhaný obraz policie jakožto obránce veřejného blaha by nebyl udržitelný, pokud by policie nikdy neudělala nic prospěšného také pro ty, kteří netvoří vyšší patra společnosti.

Jenže otázkou, kterou si musíme položit, není jestli nám někdy policie opravdu pomáhá, ale jestli tuto službu společnost může zajistit i bez přítomnosti policie. Já věřím, že ano. Snahy o reformu policie v orgán, který bude sloužit zájmu všech jsou marné. Je to stejné jako kdybychom chtěli aby otrokářství sloužilo všem, včetně otroků. Pokud dá otrokář otrokovi najíst, neznamená to, že otroctví je prospěšné všem. Slouží  především otrokářům a těm, kteří z něho ekonomicky a/nebo politicky těží. Stejně jako policie slouží především vládnoucí třídě i v případě, že nám občas pomůže vyřešit dílčí problém. Otrok by mohl svůj hlad zahnat i bez přítomnosti otrokáře a to mnohem důstojnějším způsobem. Stejně jako my dokáže své potřeby a bezpečí zajistit bez přítomnosti policie. Oba příklady ale předpokládají zrušení institucí nadvlády, které drží lidi v podřízené pozici.

Je třeba uvažovat o tom, jak pozitivní stránky policejní práce včlenit do samosprávných společenských struktur aniž by u toho musel být udržován byrokratický a mocenský aparát, který má nad lidmi svrchovanou moc. Policii je třeba zrušit, ne reformovat. Odmítat policii znamená věřit, že se dokážeme ochránit i bez ní. Je to také pochopení, že je to sama policie, před kým je potřeba se bránit.

Že nám policie občas s něčím pomůže, nic nemění na faktu, že je zde hlavně proto aby nás držela v podřízení a zamezovala aktivitám, které nás mohou dostat z područí “vládců”.