Lukáš Borl // archiv

Vánoce – svátky a tradice, které jsou mnohými lidmi považovány za tak samozřejmou součást života jako to, že každý večer jdou spát a následující ráno se probudí. Vánoce se pro ně staly souborem opakujících se úkonů a zvyků, nad jejichž smyslem se prostě nepolemizuje, ale bez remcání se jim každý rok věnuje spoustu pozornosti, jako by to bylo nezbytné pro přežití. Opravdu ale vánoce mají tak důležitou úlohu jako třeba právě onen spánek? Nikoliv! Zatímco spánek má pro lidi pozitivní přínos, tak vánoce jsou pouze nesmyslným rituálem s mnoha negativními dopady.

Vánoce jako prostředek náboženské indoktrinace

Vánoce mají dlouhou historii během níž prošly mnoha změnami. Kořeny vánočních svátků lze najít již v předkřesťanských dobách a to v pohanských oslavách zimního slunovratu. V době, kdy křesťané začali získávat větší vliv ve společnosti, se vánoce postupně staly součástí křesťanství. Do církevního kalendáře byly zařazeny roku 336. Základem křesťanských vánoc se stal biblický příběh o zrození Ježíše Krista a oslava této události. Tyto křesťanské oslavy se napojily na pohanské mýty – církev spojila zrození božského dítěte s příchodem zimního slunovratu, vyjadřujícím vítězství světla nad tmou. Přehodnotila také předkřesťanské symboly, z nichž některé přešly ve změněném významu do symboliky křesťanské.

Přestože vánoce prošly za dobu své existence mnohými změnami, tak jejich pohanské i křesťanské kořeny a tradice byly jejich součástí po celou dobu. Nic na tom nezměnili ani bolševici snažící se upravit vánoce k obrazu svému a udělat z nich svátky zbavené náboženského obsahu. Náboženský obsah jimi odstraněn nebyl a je součástí vánoc i v současnosti. Náboženská podstata vánoc však pro mnoho lidí není překážkou k tomu, aby vánoce slavili. Každoročně je spousta času, energie a prostředků vynaložena v souvislosti s oslavou vánoc právě lidmi, kteří nejsou křesťané ani pohané.

Evidentně se zde projevily dopady náboženské moci a manipulace. Kruté inkviziční procesy, ke kterým docházelo v 17. století jsou sice již minulostí, křesťanská rozpínavost však zastavena nebyla. Lidé již neumírají v plamenech zapalovaných na povel inkvizitorů, církevní moc je však projevována jinak. Náboženské báchorky, pověry a mýty o čarodějnictví dnes již nejsou vhodným nástrojem k upevnění vlivu ve společnosti, proto mnozí křesťané využívají mnohem rafinovanějších způsobů. Jedním z nich je indoktrinace pomocí vánoc. Ty byly šikovně rozšířeny takovým způsobem, že dnes není žádnou výjimkou, když nekřesťané slaví tyto křesťanské svátky. Křesťanské autority si tak mnou ruce a radují se nad tím, jak úspěšně se jim podařilo vlastní náboženské hodnoty rozšířit i mimo vlastní komunitu. „Ovečkami“ pod vlivem církevních autorit se tak paradoxně nestávají jen zástupy křesťanů v kostelech, ale také mnoho ateistů či těch, kteří křesťanství z různých pozic kritizují. Oslava vánoc v nekřesťanské společnosti je tedy nejen projevem rozpínavosti náboženského vlivu, ale také projevem pokrytectví těch, co je slaví, aniž by byli křesťany či pohany.

Mnoho lidí jistě může namítnout, že jejich pojetí vánoc je zbaveno náboženského obsahu a vánoce pro ně nejsou odkazem na pohanské či křesťanské kořeny. Kolik z těchto lidí je však v této věci opravdu důsledných? Kolik z nich se například dokázalo zbavit řečí o tom, že dárky nosí Ježíšek – tedy biblická postava prezentovaná pro děti přijatelným způsobem? V praxi se spíše častěji potvrzuje, že vánoce jsou pro mnohé jakýmsi povinným rituálem, nad jehož smyslem se neuvažuje, ale prostě se praktikuje po vzoru předešlých generací. Jakákoliv odchylka od tohoto  společenského stereotypu je pak vnímána jako důvod k opovržení ze strany těch, co zastávají převažující přístup k vánocům. Dokonce i ti, kteří si jisté kritické postoje budují, se pak často neodváží je projevit a už vůbec ne se jimi řídit. Málokdo se totiž dokáže smířit s nálepkou „podivín“ či „extremista“, kterou zastánci většinového postoje udělují všem, co zpochybňují jejich často dogmatické postoje. Přizpůsobení se diktátu povinného vánočního rituálu se tak pro mnoho lidí stává přijatelnějším než podstoupit riziko společenského opovržení a nepochopení.

Místo boha trh – místo kostelu hypermarket!

Pro úplnost je důležité zmínit, že negativní povaha vánoc nevychází pouze ze dvou výše zmíněných náboženství – pohanství a křesťanství. Významnou roli zde hraje i kapitalismus, který se pro mnohé stal v podstatě také jistou formou “náboženství”. V něm však pozici boha zaujímá neoliberální volný trh a kostely jsou nahrazeny „chrámy konzumu“ v podobě nákupních center.

Negativní dopady „kapitalistického náboženství“ jsou evidentní! Neprivilegovaní lidé přestávají hledat způsoby jak překonat sociálně nespravedlivý politicko-ekonomický systém, který ze své podstaty nedokáže naplnit potřeby celé společnosti. Místo toho jednají ve prospěch mechanismů zaručujících růst zisků privilegovaných elit na úkor ostaních. Součástí těchto mechanismů je umělé vyvolávání „potřeby“ konzumovat produkty či služby, které se jeví jako důležité, aniž by jimi ve skutečnosti opravdu byly. Jsou to právě vánoce, které posloužily kapitalistickým stratégům jako katalyzátor urychlující a zitenzivňující konzum oněch „nezbytných zbytěčností“. Vánoční tradice obdarovávání bližních byla pomocí reklam a dalších marketingových tahů transformována do podoby bezhlavého konzumování. Důsledkem toho hyperkonzumního šílenství jsou negativními dopady pro mnohé lidi, mimolidská zvířata a životní prostředí.

Stačí se jen podívat na lidi, kteří v otrockých podmínkách vyrábí produkty určené pro trh. Alarmující jsou také dopady vánočního konzumenství na životní prostředí. Během vánoc se totiž šíleným způsobem zvyšuje produkce odpadu tvořeného především obalovým materiálem, stromky, nábytkem, elektronikou a dalšími užitkovými produkty, které byly pod vánočním stromkem nahrazeny novými i přes to, že často mohly ještě celé roky dobře sloužit.

Další nezanedbatelné negativní dopady na životní prostředí jsou v období vánoc spojené s vysokou spotřebou elektrické energie. Spotřeba energie roste především v souvislosti s vánoční výzdobou v podobě různých blikátek, elektrických svíček, svítících řetězů atd. To vše se ve velkém využívá jak na veřejných místech (ulice, úřady atd.) či komerčních prostorách (obchody, tržnice atd.), tak v domácnostech.

Negativní vliv vánočního konzumního šílenství v neposlední řadě pociťují také mimolidská zvířata, především kapři. Ti samí lidé, kteří označují vánoce jako svátky lásky, klidu a míru často kaprům nedopřejí ani jednu z těchto hodnot. Místo toho je „obdarovávají“ krutým zacházením, týráním a bolestivým zabitím. Své jednání se pak často snaží obhájit tím, že jde o mnohaletou tradici, jakoby snad vraždění a útlak mohl být legitimizován na základě toho, že probíhá dlouhodobě.

Emoce na uzdě

Ale co všechny ty pozitivní hodnoty spojené s vánoci, mohli by si říct čtenáři či čtenářky?! Ano, i takové hodnoty jsou součástí svátků vánočních. To však samo o sobě není důvod k tomu tyto svátky slavit. Je důležité pochopit, že vánoce staví některé pozitivní hodnoty do pozice něčeho nevšedního a výjimečného tím, že vyzývají lidi k tomu, aby tyto hodnoty projevovali a ctili právě o vánocích. Láska, mír, sounáležitost a rodinná pospolitost by ale měly být součástí každodenního života každého z nás a nikoliv něčím výjimečným, co „praktikujeme“ jen v určitý datum jednou za rok!

U spousty lidí také vánoce slouží jako „pomocné berle“, které pomáhají pohybovat se v propletenci mezilidských vztahů a emocí. Mnoho jedinců jednoduše nedokáže projevit spontánně to, co vnitřně cítí, a tak tito lidé čekají vždy až na vánoce, které jim načasují, kdy je vhodná doba se projevit. Tím se však dostávají do pozice, kdy jednají podle svých citů jen ve chvíli, kdy se to od nich očekává. Vytrácí se tak z jejich života emocionální spontaneita! Jednoduše ztrácí potřebu a schopnost vyjadřovat své city a pocity vždy, když jsou intenzivní. Místo toho je „dusí v sobě“ a čekají až na momenty vánoc, kdy se od nich očekává, že tyto emoce budou ventilovat. Ze všedního života se tím vytrácí pozitivní hodnoty jako je vyjadřování sounáležitosti či lásky a tyto hodnoty se stávají nevšedními a hmatatelnými pouze v dobách svátečních.

K tomu všemu je také podstatné zmínit, že charakter vánoc jako povinného rituálu často vede k přetvářce. Ta je založená na tom, že lidé projevují to, co se od nich v rámci vánoc očekává, nikoliv to, co ve skutečnosti vnitřně pociťují. Často se tedy stává, že lidé, co se po celý rok hádají, pomlouvají se a vzájemně si škodí, se o vánoce najednou mají „na oko“ rádi, projevují sounáležitost, obdarovávají se a tráví spolu společné chvíle jen proto, aby nenarušili koloběh povinného vánočního rituálu překročením jeho pravidel a norem. Lidé však nejsou stroje! Nemělo by jim být bráněno projevovat své emoce spontánně, bez přetvářky, a to i v případě, že tyto emoce mnohdy nejsou zrovna plné lásky a projevů sounáležitosti. Lidskost přeci není postavena jen na pozitivních emocích, ale i na těch negativních. Život není jen o pospolitosti a lásce, ale také o konfliktech a sporech. Když se budeme snažit vyzdvihovat pouze pozitivní hodnoty lidského žití i v případě, že to znamená přetvářku, tak se tím nezbavíme těch hodnot, které považujeme za negativní. Pouze je tím dočasně zamaskujeme v rámci falešné hry na dobro.

Konfliktní situace ve společnosti nevyřešíme tím, že se bude tvářit jako by neexistovaly a tím, že se budeme snažit konstruovat fiktivní pozitivní vztahy – jinými slovy podporovat přetvářku. Řešením není potlačování emocí a podpora přetvářky, ale odstranění všech bariér, které brání emocionální spontaneitě v rozvoji. Vánoce jsou jednou z těchto bariér.

Jde to i bez vánoc!

Vše, co je zde uvedené, nemá za cíl někoho nutit k tomu, aby se zřekl vánoc, ale je to pouze pokus přiblížit postoje, které ke zřeknutí se vánočních oslav vedly mě! Volba, zda vánoce slavit či neslavit, náleží každému jedinci a toto není snaha někomu diktovat jakou možnost má zvolit právě on / ona!

Toto není ani návod na to, jak správně a ideálně vést svůj život! Je to spíše pokus o vyvolání společenské diskuse o smyslu vánoc. Vycházím ve svých úvahách z přesvědčení, že dodržování jakýchkoliv tradic by neustále mělo být spojeno s procesem společenské diskuse o jejich smyslu a dopadech pro okolí. Pokud tomu tak není, snadno se z tradice stává dogma, které lidé přijímají automaticky bez potřeby ptát se „proč?“ a potřeby hledat odpovědi na tuto otázku!

V neposlední řadě tento text je také snahou poukázat na to, že i když je něco velkou částí společnosti vynucováno jako „povinný rituál“, tak zde stále existuje svobodná volba jedince tento rituál odmítnout podporovat. Dokonce ani hrozící označkování nálepkou extremista, fanatik či podivín není nepřekonatelná překážka. Jsem toho důkazem!