Site menu:

Site search

Categories

Archives

O nefunkčnosti vězeňství a potřebě ho zrušit

zdroj: abcnews.noblogs.org

Anarchistické prostředí se nezřídka věnuje tématice vězeňství. To z části dělá i Barbora Vegrichtová v knize „Gangy: Vězeňské, pouliční a motorkářské“. Že bude autorčin pohled anarchistické perspektivě vzdálen, předurčuje už jen skutečnost, že působí jako pracovnice Fakulty bezpečnostně právní Policejní akademie a je členkou České kriminologické společnosti.

Jenže Vegrichtová se kupodivu určitými dílčími poznatky těm anarchistickým velmi přibližuje. Zejména takovými, které ukazují, že vězeňství není schopné plnit deklarované cíle a spíše přispívá k podpoře zločinného jednání, než aby mu zamezilo. Zatímco anarchisté těmito zjištěními potvrzují nezbytnost zrušení systému vězeňství, ona se dostává do rozporu, když účinnost vězeňství popírá či výrazně problematizuje, ale zároveň ho obhajuje a snaží nás přesvědčit o jeho nevyhnutelnosti.

Rekrutace uvnitř vězeňské subkultury

Kultura gangů je jistě problém z hlediska ohrožení bezpečnosti společnosti. Jenže z autorčina popisu vyplývá, že uvěznění gangsterů tato bezpečnostní rizika neeliminuje. Jen je násobí a přesouvá zdroje problému na jiný terén.

Gangy skutečně plně ovládají vězeňskou subkulturu. Pro nově příchozí vězně je velmi obtížné zůstat „stranou“ tohoto specifického uspořádání. Tito odsouzení jsou zpravidla násilnými prostředky nuceni vstoupit do gangu. Vstup do gangu se posléze jeví jako jediná možnost volby, jak si zajistit vlastní ochranu před fyzickým a psychickým násilím. Osoby, které nepodléhají ochraně vybraného gangu, se často stávají objektem následného šikanování a pronásledování, jemuž zpravidla nejsou sto se bránit,“ uvádí Vegrichtová.

Pokud se nás někdo snaží přesvědčit, že uvěznění má společnost uchránit před gangsterskou realitou, pak toto dokládá opak. Vězeňské prostředí poskytuje vhodné prostředí pro rekrutování nových členů do gangů. Tedy i těch osob, které by venku měly možnost gangsterskému nátlaku čelit a odmítnout do gangu vstoupit. Mimo vězení má jedinec větší prostor a možnosti jak donucení uniknout. Uzavřený svět věznic jich mnoho
neponechá.

Donucení ke vstupu do gangu je provázáno hrozbami a fyzické násilí není v těchto situacích žádnou výjimkou. Nezřídka končí tyto postupy i smrtí, když se jednotlivec odmítá podvolit nátlaku a ke vstupu do gangu nesvolí,“ popisuje Vegrichtová.

Kam může vězněný uniknout před těmito hrozbami, pokud nechce být členem gangu? Jeho možnosti jsou značně omezené právě tím, že je umístěn do vězení.

Se vstupem do gangu je spojena řada rituálů, iniciačních obřadů, a především zkoušek, které musí dotyčná osoba bez výhrad splnit. Úkoly jsou zpravidla velmi obtížné a nezřídka se jedná o spáchání vážných zločinů jako je těžké ublížení na zdraví či vražda,“ píše Vegrichtová.

Je-li to tak, z jakého důvodu bychom měli přijmout tvrzení o tom, že věznice slouží k ochraně společnosti a nápravě delikventů? Kolik drobných zlodějíčků nebo podvodníků se ve vězení stane nebezpečnými agresory ochotnými zabíjet z velmi neetických pohnutek? Je známé, a kniha Vegrichtové to také opakovaně připomíná, že kodex valné části gangů je založen na doživotním členství a absolutní loajalitě ke gangu. Osoba, která se do vězení dostane za nepříliš závažné činy, se nezřídka vrací jako bezohledný agresor, který musí i zabíjet, pokud je taková politika jeho gangu. Odmítnutí znamená riskovat vlastní smrt způsobenou brutálními prostředky.

Mílí se ten, kdo si myslí, že společnost je uchrání přinejmenším po dobu, kdy je gangster uvnitř vězení. Jak správně Vegrichtová podotýká: „Je zcela zřejmé, že odsouzené osoby nejsou pouze pasivními aktéry vězeňského prostředí ani izolovanými jedinci, kteří by byli odtržení od širších sociálních vazeb s vnějším světem.

Tento fakt se projevuje tím, že „vězeňské a pouliční gangy fungují ve vzájemné provázanosti, kdy prvně jmenovaní doslova ovládají ty druhé.“ Nejen kniha Vegrichtové poskytuje věrohodné informace o tom, jak vězeňské gangy ovlivňují, ba přímo určují, politiku gangů na ulicích. Rázem se tak rozplývá iluze, že gangsteři za mřížemi nejsou nebezpečím pro společnost mimo vězení. Někdy sofistikované, jindy otevřené metody umožňují gangsterům ve věznicích řídit politiku drogových kartelů. A to včetně nájemných vražd i jiných gangsterských činností.

Vězeňské subkultura jako škola zločinu

Jaká jsou vlastně zdůvodnění vězeňství ze strany jeho zastánců? „Majoritní funkce vězeňství, jak ji definuje většina odborné penologické literatury, je funkce reformační a rehabilitační. Odsouzený by se ve výkonu trestu měl napravit a znovu zapojit do společnosti,“ uvádí Vegrichtová a dále pak pokračuje: „Účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vést jej k řádnému životu, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Účelem výkonu trestu odnětí svobody je vychovávat ho k tomu, aby vedl řádný život občana.

Toliko tedy k teorii funkcí vězeňství. Jaká je ale praxe? Na to Vegrichtová odpovídá poměrně přesvědčivě: „Adaptace na prostředí vězení zásadním způsobem mění hodnoty, normy i vzorce chování, a stává se překážkou návratu trestaného člověka do společnosti.“ Jinými slovy sama popírá funkčnost vězeňství. Pokud adaptace člověka na vězeňskou subkulturu je překážkou, jaký má smysl ji záměrně nastavovat tím, že ho do vězení zavřeme? Nedávalo by větší smysl věnovat se dané osobě mimo zdi věznice?

Kapitola „Adaptace na vězeňské prostředí“ rozvádí jednotlivé fáze, kterými je prizonizace (osvojení si pravidel a principů vězeňské společnosti), institucionalizace (jde o skutečnost adaptace na vysoce organizovaný způsob života ve vězení, provázaný ztrátou samostatnosti a iniciativy) a vrcholnou fází je ideologizace. „V této fázi se někdy hovoří o jakési pomyslné formě „kriminální infekce“, kdy odsouzený přivyká koloritu vězení, které v něm vzbuzuje sympatie, později i nekritickou adoraci a ve vrcholné fázi se s ním zcela ztotožňuje,“ přibližuje Vegrichtová.

Studie ukazují, jak negativně vězení proměňuje psychiku a chování jedince. Proč se tedy takzvaná civilizovaná společnost stále drží mylné představy, že věznice jsou něčím pro společnost přínosným?

Psychologické výzkumy potvrdily víceméně nevratné změny osobnosti u vězně, který je ve výkonu trestu odnětí svobody sedm a více let. Tyto změny se projevují v psychické a emocionální agresi, infantilismu, v kolísání agresivity a jiných abnormálních projevech chování, v pasivitě a apatii, ztrátě sebedůvěry, v obavách z propuštění a následného osobního selhání, vážných psychosomatických obtížích, pokusy o sebevraždu nevyjímaje,“ píše Vegrichtová a znovu tak potvrzuje nesoulad mezi teorií a praxí vězeňství. „Výkonem trestu odnětí svobody dojde k zpřetrhání pozitivních sociálních vazeb s prostředím rodiny, přátel, práce, zájmů, na které po propuštění mnohdy nejde plnohodnotně nebo vůbec navázat. Pobyt ve vězení působí na snižování hodnoty sebe sama, zmenšuje rozsah sociálního fungování odsouzeného. Dochází ke stigmatizaci puncem kriminálníka, která funguje jako překážka při sociální reintegraci aj,“ uvádí v publikaci Vegrichtová.

Jak takové dopady výkonu trestu souvisí stvrzeními, že funkce vězeňství je reformační a rehabilitační? Vykopnout člověka z vězení na ulici s řadou psychických poruch, stigmatem, přetrhanými sociálními vazbami a sníženými možnostmi uplatnění, to je ale parádní důsledek rehabilitační funkce vězení, že?

Situace v Česku

Vegrichtová se zabývá fenoménem gangů v celosvětovém kontextu. Jsou krajiny, kde jsou gangy široce rozšířené. Studijní podklady tam poskytují gangy jako Crips, Bloods, Aryan Brotherhood, Black Guerilla Family, Hells Angels, Mara Salvatrucha, M18, Nazi Low Riders, Bandidos, Outlaws a další.

V kapitole, kde autorka chce předmět svého bádání hledat v českém kontextu, však naráží na skutečnost, že vlastně nemá, co popisovat. Gangy zde totiž nemají téměř žádné zastoupení s výjimkou některých motorkářských gangů nebo zoufalého imitování chování a image gangů partami mládeže. Barbora proto tak jako mnoho dalších badatelů utíká ke kategorii extremismus. „Kriminální skupiny založené na rasové či jinak orientované nenávisti, motivované a inspirované totalitními ideologiemi či extremistickými názory, jsou přítomné i v České republice. Pro označení takových skupin používá policejní a bezpečnostní praxe označení extremistické organizace,“ píše Vegrichtová. Je to velmi pohodlný způsob jak zastřít skutečnost, že o psát ganzích v kontextu ČR není příliš možné. Hodně to připomíná Miroslava Mareše, který v roce 2005 vydal knihu „Terorismus v ČR“. Na 476 stranách obsáhle popsal různé formy terorismu, aby pak kapitoly zakončil téměř stejným prohlášením v duchu, že tento druh terorismu není v ČR aktivní, ale mohl by, pokud se k němu přikloní jím popisované projekty nebo jedinci.

Vegrichtová zmiňuje, že „projekty zabývající se podporou uvězněných členů extremistického hnutí byly zaznamenány i u anarchoautonomních subjektů. Nejvíce je tato aktivita v současnosti patrná v souvislosti s organizací Anarchistický černý kříž a se skupinou Síť revolučních buněk.“ Netvrdí, že jde o gangy nebo na gangy napojené struktury. Využívá vychytralý manévr, když uvádí, že „navzdory tomu, že se o extremistických skupinách v České republice nehovoří jako o gangové subkultuře, mají tato uskupení mnoho společných atributů.“ Problém spočívá v tom, že údajné společné atributy jsou natolik vágní, že je bez problémů můžeme nalézt i u subjektů, u kterých by kategorie gang byla naprosto nemístná. Těmi atributy míní tyto:

  • důraz kladený na skupinovou identitu posilovanou vyznávaným
    přesvědčením či ideologií
  • jasné vymezení a identifikace společného nepřítele
  • dodržování vnitřních pravidel a stanovení disciplíny v rámci skupiny
  • ozvinutý systém jednotné symboliky, její veřejná manifestace a šíření
  • v některých aspektech organizovanost, vnitřní hierarchie a dělba
    činností
  • propracovaný proces rekrutace a indoktrinace nováčků
  • konspirativní opatření, zastírání protiprávních aktivit
  • demonstrace síly, skupinové násilí a zastrašování protivníků
  • ospravedlňování ilegální činnosti, glorifikace a podpora stíhaných
    členů skupiny

Pokud by tyto znaky měly prokazovat příslušnost k extremistickému prostředí nebo gangu, znamenalo by to, že bychom za takové mohli označit třeba i struktury nadnárodních korporací, policie, armády, církví nebo třeba fotbalových fanklubů.

Výklad Vegrichtové trpí i dalším nedostatkem, a to tendencí k zveličujícímu popisu, snad aby to působilo jako potvrzení toho, jací jsou ti extremisté nebezpeční syčáci. Jenže číst věty typu: „Anarchisté dokonce na internetu sdíleli zkušenosti a rady, jak nejlépe psát dopisy do věznic“, to spíše pobaví, než pohorší. Podobné dramatizování lze vidět u popisek obrazových příloh. Fotka vylepené samolepky s nápisem „Nebav se s fízlem“ je popsána jako „Solidární akce Anarchistického černého kříže“. Pokud je vylepení drobné samolepky „solidární akce“, jaký popisek by si vysloužil kupříkladu tento článek umístěný na internetu? Že by „podpora terorismu“?