Lukáš Borl // archiv

19. dubna 2011 projednával soud odvolání squatterského kolektivu, který v roce 2009 obsadil dům v Praze na Albertově. Zatímco u předchozích soudních jednání padaly tresty veřejně prospěšných prací nebo podmíněných trestů, tak nyní byl případ předán radnici Prahy 2 k posouzení, zda došlo ke spáchání přestupku. U všech jednání tedy soud došel k závěru, že byla naplněna skutková podstata nelegálního činu a proměnlivé byly jen závěry u posuzování jeho údajné společenské nebezpečnosti. Všem souzeným squatterům a squatterkám tedy byla přidělena nálepka „zločinci“. Mezi tyto „zločince“ patřím i já, proto jsem se rozhodl sepsat několik svých dojmů a pohledů na věc.  

***

Ukázat na zločiny druhých není zločin!

Soudní autority často označují squatterské aktivity za zločinné na základě toho, že je legislativa definuje jako nelegální a trestné činy. Stanovisko těchto autorit však nic nemění na mém přesvědčení o legitimní podstatě činů, kterých jsem se dopustil. V Apolinářské ulici v Praze jsem spolu s dalšími lidmi obsadil budovu, která dlouhodobě chátrá a neexistují žádné plány na její využití v dohledné době. Její oficiální vlastník ji mnoho let vůbec neužívá ani nedělá nic výrazného ve věci ochrany budovy před chátráním a destrukcí jejích památkových hodnot. Před obsazením budovy dokonce nedělal ani nic pro to, aby zanedbaná budova nepředstavovala nebezpečí pro okolí. Z dlouhodobě opuštěné budovy tak díky nezodpovědnosti majitele a díky procesu chátrání odpadávají části přímo na ulici. Stav budovy tedy vážně ohrožuje zdraví a život mnoha kolemjdoucích. Majitel, který si toho je vědom, místo toho, aby budově věnoval potřebnou pozornost, tak pozornost věnuje spíše snahám, jak zamezit v užívání budovy lidem, kteří by jí mohli navrátit její společensky prospěšnou funkci a svépomocí zlepšovat její stav tak, aby přestala být pro společnost nebezpečnou, ale naopak se stala společensky prospěšnou.

Obsadit za těchto okolností takovou budovu a poukázat tím na nezodpovědné a antisociální jednání oficiálního majitele není zločin, bez ohledu na to, co tvrdí legislativa. O skutečných zločinech a společenské nebezpečnosti lze mluvit spíše u majitele budovy a u legislativy, která jeho zločiny legalizuje, nikoliv v případě, kdy parta mladých lidí na tyto zločiny poukázala demonstrativním squattingem.

Vzdorovat útlaku také není zločin!

Když jsem spolu s ostatními do budovy vnikl s úmyslem squatovat zde, tak jsem jednal s vědomím všech možných rizik a vědomě jsem také překročil zákonné normy, které squatting kriminalizují. Z mé strany to byl plánovaný akt politického vzdoru a záměrné vypovězení poslušnosti vůči státu a jeho zákonům, které považuji za nelegitimní a protispolečenské. Tyto zákony, které pohrdají lidskými právy, podporují prohlubování sociálních nespravedlností a nerovnosti si nezasluhují můj respekt, ale mé pohrdání. Právě proto jsem takové zákony záměrně překročil podporou squattingu. Otevřeně a bez zábran přiznávám, že odmítám respektovat zákony, které legalizují zločiny a zároveň kriminalizují legitimní jednání, kterým squatting bezesporu je. Vzdorovité jednání vůči těmto zákonům má ospravedlnitelné důvody.

Tento postoj podle mě má své racionální a etické opodstatnění, bez ohledu na to, jaké stanovisko k němu zaujímají osoby disponující státní mocí. Hodlám tedy i nadále tento postoj obhajovat, aniž bych při tom bral ohledy na to, co si o něm myslí soudci a zákonodárci. Jednám podle svého svědomí a základních principů spravedlnosti, nečekám na soudní schválení a nehodlám škemrat o pochopení zákonodárců. Legislativou a soudní mocí pohrdám stejně jako nelegitimními zákony, které plodí.

Mluvím-li o ochotě překračovat zákonné normy, pak ale nemám na mysli jen podporu squattingu, ale i jiné subverzivní aktivity, které zpochybňují stávající nespravedlivé poměry ve společnosti a instituce, které svou činností takové poměry produkují. Za takové instituce považuji například stát a jeho orgány, které sociální nespravedlnosti podporují tím, že udržují v pohybu organizovaný a zcela legální zločin, nazývaný kapitalismus. Zákony, které kapitalismus a stát legalizují nebo podporují, pohrdám, stejně jako bych pohrdal zákony legalizujícími otroctví či genocidu.

Ani ilegální boj za spravedlnost není zločin!

To, že odmítám akceptovat zákonodárnou, soudní a výkonnou moc státu a pohrdám jimi, však neznamená, že hodlám rozvíjet společensky škodlivé jednání. Naopak, považuji to za způsob, jak se takovému jednání bránit. Je podstatné si uvědomit, že zákony vždy byly tvořeny menšinou a ve prospěch menšiny. V každé době, zákony přiživovaly atmosféru strachu, vynucovaly konformitu, poddajnost a poslušnost neprivilegované většiny, aby privilegovaná menšina mohla upevňovat své panství, koncentrovat ve svých rukou bohatství a akumulovat moc. V každé době také existovali lidé, kteří poslušnost k zákonům vypověděli, přestali být poddajnými a narovnali svá záda shrbená pod tíhou represí. Tito lidé si dost dobře uvědomovali, že bez vědomého překračování zákonů by nebyl možný rozchod s tyranskými systémy, na jejichž obhajobu zákony vznikly. Bez překračování zákonů legalizujících nacismus by nebylo možné porazit nacistický režim. Bez překračování zákonů legalizujících stalinismus by nebylo možné porazit stalinistické diktatury. A stejně tak bez vědomého překračování zákonů legalizujících kapitalismus, nebude možné překonat kapitalistický režim a odstranit sociální nerovnosti, které jsou jeho produktem.

Jednat mimo zákony, navzdory zákonům a proti vůli kapitalistického státu je a vždy bylo obhajitelné za předpokladu, že takové jednání není protispolečenské a nezahrnuje v sobě prvky útlaku či vykořisťování. U squatterských aktivit a antikapitalistického boje o protispolečenském jednání však nemůže být řeč, proto jsou tyto činnosti naprosto legitimní i přes to, že jsou mnohdy ilegální. Vzhledem k povaze a historické úloze soudů je však pochopitelné, že tento postoj soudní činitelé nebudou nikdy akceptovat a budou se snažit zastrašovat ty, co tento postoj prosazují, ať už verbálně nebo praktickou aktivitou. To v praxi ukazuje i rozsudek nad squattery a squatterkami z Apolinářské. Tento rozsudek mě nepřekvapuje! Jde v podstatě o předvídatelný, celkem umírněný způsob zastrašování nepoddajných osob. Trest zde zřejmě má sloužit i jako jakási „výchovná metoda“, skrze kterou se státní mašinerie snaží „vychovat“ si poddajné stádo, které neremcá a ustrašeně se podřizuje diktátu nesmyslných zákonů a nařízení.

A jak tato „výchovná metoda“ působí na mou osobu? „Výchovná“ opravdu je. „Vychovala“ ze mě totiž ještě více vzdorovitého jedince, který se utvrdil v tom, že stojí na té správné straně, a to zcela na opačné, než stojí stát, jeho soudy, policie a legislativa. „Vychovala“ ze mě jedince, který je schopný poučit se ze svých chyb. Nyní totiž díky této „výchovné metodě“ vím, že až se příště rozhodnu squatovat nebo jinak překročit zákonné normy, tak budu věnovat více pozornosti přípravám, volbě strategie, obraně a snaze předejít tomu, abych byl chycen.

Jestli si však někdo myslel, že mě onou „výchovnou metodou“ donutí ustoupit od obhajoby squattingu a jiných ilegálních aktivit, pak se hodně spletl. Společně s růstem státních represí totiž roste i má ochota bránit se osvědčenými formami odporu. Stát má sice svou policii, soudy a věznice. Persekuce a zastrašování však nejsou způsoby, kterými by bylo možné zabít ideu, která žije v mé mysli.

Boj pokračuje

Boj v rámci „kauzy Apolinářská“ ještě není u konce a je otázkou, jak se bude vyvíjet. Každopádně sám za sebe nyní mohu říci, že jsem po dlouhém zvažování došel k závěru, že pokud to bude možné, tak se nyní budu snažit v boji pokračovat spíše mimosoudními cestami. Nechci se již nadále ponižujícími způsoby snažit přesvědčovat představitele prokapitalistické instituce o tom, že squatting a další projevy antikapitalismu jsou naprosto legitimní. Chci sice dále pokračovat v obhajobě i podpoře squattingu, ale už nikoliv před soudem a v souladu se zákonodárci určenými možnostmi. Nehodlám dále hrát podle pravidel a scénářů mocných. Proto tam, kde to je možné, volím svá vlastní pravidla a scénáře. Boj pokračuje! Pro mě však nyní mimo soudní systém – tedy tam, kde lze nalézt skutečné spojence pro společné bitvy.

Lukáš Borl – squatter z Apolinářské