Konec squattingu, nebo jen chybějící kontakt s realitou?
zdroj: voiceofanarchopacifists.noblogs.org
Že politici hovoří o lidech svrchu a nepravdivým způsobem není nic
neobvyklého. Je to jeden z mnoha důvodů, proč je nemít v lásce.
Anarchisté se sice snaží být jiní, ale ne vždy se jim to daří.
Tak například na webu Anarchistické federace nedávno vyšla upoutávka
na nové číslo časopisu Existence, kde se uvádí: „Před několika lety byl
alternativou squating, neoliberální systém ho však cíleně zlikvidoval
pomocí svých represivních nástrojů bez ohledu na argument, že vedle sebe
existují lidé bez domova a prázdné domy.“
Jde vidět, že přístup některých anarchistických medií je v k nerozeznání
od těch korporátních. Také pro ně existuje jen to o čem sami informují.
Čtenář by tak mohl nabýt dojmu, že existence squattingu se odvíjí od
existence mediální pozornosti. O čem se nepíše, jako by neexistovalo.
Nevím, kdo napsal takovou nepravdu jako, že squatting již není
alternativou, protože byl zlikvidován. Z praxe ale vím, že často podobné
věci dělají lidé, jejichž životní realita, je velmi vzdálená té, kterou
prožívají ti, které často berou do úst. Lidmi bez doma sice argumentují,
ale dělají to svrchu. Podobně jako politici promlouvající z tribun „k
lidu“, aby se poté stáhli do vlastních bublin, které jsou stejným lidem
naprosto nepřístupné. Mluví o nich bez kontaktu s nimi. Vztahují se k
nim jako k objektu svých politických úvah, nikoli jako partnerům se
kterými stojí bok po boku při společné praxi. Neptají se jich na jejich
potřeby a to, jak se jim (ne)daří je uspokojovat. Oni přeci „vědí“, lépe
než oni jak na tom jsou, jak žijí a co potřebují. A tak v
paternalistickém duchu mluví jejich jménem.
Potíž je nejen v tom, že takové nastavení je značně elitářské a nebere
ohled na ty o kterých je řeč, ale také to vede k překroucení reality.
Možná, že kdyby tito jedinci byli skutečně v přímém kontaktu s lidmi o
kterých píší, viděli by, že squatting je pro mnohé z nich běžnou praxí.
Žádná alternativa, která již byla zlikvidována. Jen v Praze jsou desítky
squatů a najdeme je v každém větším městě. Je nepodstatné, že jen
některé tak jejich obyvatelé nazývají a media je většinou ignorují. Ti,
co v nich bydlí často nejsou zběhlí v teorii a historii revolučních
hnutí. Jenže jejich squatterská aktivita je konkrétním vyjádřením boje
za materiální potřeby navzdory pravidlům kapitalismu a státu. Ikdyž
chybí jasná vize a organizace, je tato praxe pro kapitalistické
fungování více podvratná než idealistické přístupy některých anarchistů.
Myslím ty anarchisty, kteří sice squatting v teorii označí za správnou
ideu, ale v praxi upřednostní hausprojekty. Tedy ve všem se adaptují na
kapitalistické normy, aby se nedostali do konfliktu se zavedeným
systémem.
Pro jedince, kteří mají dost privilegií na to, aby nemuseli být
označováni jako lidé bez domova, je velmi snadné přehlédnout nebo
ignorovat, jak takoví lidé skutečně žijí. Tedy i to, že to často je
život aktivních squatterů. Možná je na čase opustit přesvědčení, že jen
anarchisté, vědí jak se organizovat způsoby, které jsou pro systém
podvratné. Možná, je načase sestoupit v hierarchii o nějaká patra níže a
být v kontaktu s lidmi o kterých píšeme. Zjistíme pak třeba, že jsou
těmi, kdo nám může předat zajímavé organizační tipy z vlastní praxe.
Třeba nás naučit jak squattovat opuštěné budovy a ubránit jejich
existenci.
Lukáš Borl
Poznámka: Pravidelně čtu revue Existence a myslím si, že každé číslo obsahuje celou řadu kvalitních článků. Zároveň ale také sporných a rád onich budu diskutovat. Můžeš se ozvat na můj e-mail: lukynda @ riseup.net