Lukáš Borl // archiv

zdroj: voiceofanarchopacifists.noblogs.org

Potěšila mě zpětná vazba na moje články týkající se problematiky
pandemie koronaviru. Někteří lidé se svěřili, že jim moje úvahy pomohly
snížit psychické napětí a panické stavy. Zároveň mě znepokojuje, že některými byla má slova nepochopena. Cítím potřebu téma rozvést ve snaze nalézt porozumění a přispět ke konstruktivnímu řešení.

V mých předchozích úvahách jsem se poměrně ostře opřel do vládních opatření reagujících na pandemii i do práce médií, která pomáhají problémy násobit. Jenže tyto mé poznámky neznamenají odmítnutí jakýchkoli opatření proti šíření koronaviru ani zavrhnutí informování veřejnosti. Ve skutečnosti informovanost považuji za klíčovou, právě protože umožňuje v širším měřítku uplatnit účinná opatření, přesměrovat zdroje správným směrem a neinvestovat energii do zbytečností nebo kontraproduktivních kroků. Nemyslím si, že všechna opatření jsou špatná, jen protože vychází z nařízení vlády, kterou při různých příležitostech kritizuji podobně jako všechny vlády světa. Některá opatření podobná těm vládním, by jistě musela být přijata i ve svobodných společenstvích bez kapitalismu a vlád.

Souhlasím, že nyní je důležité, co nejvíce zpomalit přenos viru na další lidi, aby nedošlo ke kolapsu zdravotnických služeb. Pokud by šíření viru mělo volný průběh aniž bychom zasáhli, brzy by bylo více nemocných, kteří potřebují udržovat při životě zdravotnickými pomůckami a odborníky, než kolik jich je k dispozici. Příklad Itálie a jiných míst ukázal, že to může dojít až do bodu, kdy zdravotníci musejí denně rozhodovat, koho nechají zemřít a koho se pokusí zachránit, protože nemají kapacitu pomoci všem. Z toho důvodu je nutné docílit razantní zpomalení přenosu infekce. Skutečně se tedy nemůžeme vyhnout opatřením jako je omezení kontaktu mezi lidi nebo v případě některých i úplná karanténa.

Jenže je třeba vidět i širší souvislosti zavedených opatření. Hlavně jejich propojení s dalšími sférami než je samotná ochrana před nákazou a její léčení. Rychlá opatření omezující pohyb, mezilidský styk, služby, produkci a distribuci totiž mají i další rozměry. Ovlivňují ekonomickou situaci jednotlivců i celých společenství. Ovlivňují jejich přístup k životně důležitým zdrojům a hygieně. Některým dávají nové možnosti růstu, jiné připravují i o to málo, co jim v životě ještě zůstalo. Mění se situace i v otázkách sociální kontroly, rozložení moci a zvětšujících se nerovností. Opatření je nutné vnímat i v těchto kontextech. A právě ty jsem v předchozích úvahách měl na mysli, když jsem v jednom svém článku “Vypnout facebook a zapojit rozum” prohlásil, že „mnohem děsivější než možnost nákazy, jsou teď všechna ta “bezpečnostní” opatření, která gradují do šílených rozměrů, vyvolávají davovou paniku a vládám dávají další nástroje, které mohou použít k potlačování našich svobod.“

Uznávám, že nepochopení mých úvah mohlo pramenit z toho, že jsem věci popsal spíše abstraktně, než abych se zaměřil na konkrétnosti. Nyní tedy přistoupím výčtu několika konkrétních otázek a kontroverzí, které jsou s vládními opatřeními spojeny.

1) Koronavirus je kapénková infekce. Tedy druh infekce, která se šíří z infikovaného jedince do okolí za pomoci drobných jemných kapének slin, nosního sekretu či chrchlů. Kapénky jsou produkovány během kýchání, kašlání i během řeči. Právě z toho důvodu je nutné nyní nosit roušky, dodržovat fyzický odstup a zbytečně se nedotýkat věcí, na kterých mohou být kapénky infikovaných osob.

Jenže položme si otázku, proč někdo považuje za nutné kvůli tomu razantně omezit pohyb mezi různými zeměmi a téměř uzavřít hranice? Z podstaty věci přeci přenos nezpůsobuje samotná mobilita osob, ale rizikový styk mezi lidmi a předměty, které užívají. Pokud člověk dbá na to, aby zamezil přenosu svých kapének nebo přijetí cizích, může poměrně bezpečně procestovat svět osobním automobilem aniž by se stal přenašečem viru na druhé nebo se sám nakazil. Zároveň ale někdo jiný může urychlit přenos, pokud v rámci omezeného prostoru jedné městské části dělá neuvážené kroky. Například při cestě do obchodu s potravinami nejdříve ohmatá všemožná madla v MHD, pak si stejnou rukou přiloží mobil k obličeji a ještě si pak sundá roušku, když si z regálu holou rukou osaháváním vybírá nebalené pečivo.

Omezení pohybu osob musí být spojené s vědomým omezením úkonů, které vedou k přenosu, jinak to postrádá smysl. Uzavření hranic však samo osobě neomezuje úkony přenášející infekci, ale zato dává vládě nástroje na zostření sociální kontroly. Kde je záruka, že tato kontrola zeslábne nebo zmizí až pandemie pomine? Navíc zavření hranic živí paranoidní nálady nacionalistů, kteří to využívají ve svých štvavých výpadech proti „cizákům“, kteří nás prý ohrožují šířením nemocí. Budou to právě oni, kdo současné uzavření hranic bude zneužívat k tlaku na to, aby již nebyly otevřeny nebo ano, ale s velmi velkými omezeními rasistického ražení.

2) Proč se vynakládá tolik energie do měření teplot lidem překračujícím hranice i na jiných místech, když je jasné, že nejvíce přenosů infekce způsobují lidé, kteří jsou již nakaženi, ale zatím se u nich neprojevují viditelné příznaky jako je právě zvýšená teplota nebo dušnost? Nebylo by účinnější směrovat energii a prostředky od měření teplot jinam? Například k tomu zajistit možnost testování, co nejvíce osob včetně těch bez příznaků. Pak by do karantény mohli být umístěni i ti, kteří sice vypadají zdravě, ale ve skutečnosti jsou nemocní a tedy nevědomými přenašeči infekce. A tady je nutné dodat, že měření teploty není test přítomnosti koronaviru v organismu. Je to jen možnost odhalení jednoho z možných symptomů, které ovšem mohou mít i jiná onemocnění. V důsledku to koronavirovou infekci nepotvrzuje ani nevylučuje.

Místo toho, aby se testy prováděli v co největší míře i mezi lidmi bez viditelných symptomů, dál se pozornost soustředí jen na lidi s příznaky koronaviru, jak uznává například lékařka Kateřina Halatková v deníku Metro (30. 3. 2020): „Stále platí, že posíláme na testy pouze ty, kteří mají příznaky nákazy, tedy alespoň jedno z následujících kritérií: teplota nad 37,5 stupně Celsia, kašel a dušnost (pokud příznaky nejde vysvětlit jinak).“

Dokud nebude vůle testovat na přítomnost koronaviru i jiné lidi, infekce se může snadno šířit od „bezpříznakových“, aniž by to tušili. Prostředky a energie je potřeba od nekonstruktivních aktivit přesměrovat právě tímto směrem. Jenže to půjde těžko, když příslušné orgány nejsou schopné zajistit dostatek odběrových sad ani do nemocnic k odebírání vzorků lidem, které hygienici doporučili k testování.

Nemyslím si, že by nebyly prostředky. Spíše jsou nerozumně rozdělovány. Tam, kde jsou potřeba se jich nedostává. Kde jich potřeba moc není, tam se jimi plýtvá. Je to věčný problém každé vlády. Politici nás přesvědčují, že bez státní centralizace se neobejdeme. V praxi se pak ale ukazuje, že byrokratický moloch blokuje možnosti jednat rychle a účinně v našem zájmu.

3) Opatření proti pandemii výrazně omezují ekonomickou aktivitu. Například mnohá gastronomická zařízení jsou delší dobu mimo provoz. Z hlediska omezení přenosu nákazy sice účinný krok, avšak bez vhodného řešení dalších souvislostí velmi problematický.

Zavřením provozoven postihne rozpočet všech aktérů v celém firemním řetězci. Díky vládním opatřením je však pomoc směřována více do vyšších pater hierarchie než těch nižších. Dalo by se říct, že vláda finančně a materiálně zachraňuje ekonomiku, což neznamená nic jiného, než že drastickými způsoby prosazuje zájmy kapitalistické třídy na úkor chudých, prekarizovaných a marginalizovaných. Projevuje se to třeba tak, že majitelům podniků nabízí milionové bezúročné půjčky, ale lidi, které ve stejných podnicích pracovali na DPP (dohoda o provedení práce), nic takového neposkytne. Kapitalista si na nájem provozovny může bezúročně půjčit. Lidem, kteří prací vybudovali jeho blahobyt, často nezbude nic jiného než si na nájem a základní potřeby půjčit za podmínek vysokých úroků od bank nebo lichvářů a zastaváren.

3) Víme, že senioři i lidé s respiračními a jinými zdravotními potížemi jsou nejvíce ohroženou skupinou, pro kterou může nákaza koronavirem být smrtelná. Vládní nařízení se sice snaží tuto skupinu „držet“ v izolaci a tím jí chránit. Zároveň, ale vláda dělá méně než může, aby jim zajistila pokrytí potřeb jako je strava a léky bez toho, aby museli chodit sami do obchodů.

Vedle nejvíce ohrožené skupiny je zde i masa nově nezaměstnaných, kteří pracovali na DPP a nyní jsou bez příjmů. Logické a účinné řešení by bylo ze státního rozpočtu vyhradit prostředky na to, aby tito lidé teď pracovali jako servisní služba pro ohrožené osoby. Místo toho se těmi prostředky zachraňuje byznys podnikatelů. Pokud by se zaměstnali nově nezaměstnaní, vyřešili by se dva problémy současně. Nezaměstnaní by znovu získali příjem a více ohrožené skupiny by mohly zůstat v nejkritičtějším období doma, protože by o ně bylo postaráno.

Je sice skvělé vidět, že lidé – často i mimo struktury státu a úřadů – dobrovolně organizují takový druh servisu pro seniory, jako jsou nákupy, vaření, vyzvedávání léků atd. Jenže to je stále nedostačující a vláda, která disponuje prostředky pro změnu, se zdráhá je tímto způsobem použít.

4) Ve věznicích v mnoha zemích došlo k zákazu návštěv rodin a někde dokonce i advokátů. Prý proto, aby nedošlo k rozšíření viru mezi vězni. Jenže na mnoha místech do věznic personál (stráž, úředníci, lékaři aj.) vstupují bez lékařských prohlídek a při kontaktu s vězni nepoužívají roušky. Oni sami mohou být přenašeči viru, ale přitom zamezují návštěvám blízkých se zdůvodněním, že tak chtějí zamezit nákaze.

Řešení ochrany lidí ve věznicích přitom není tak složité. Po nejrizikovější dobu mohou vězni a návštěvy být odděleni sklem. Návštěvy před vstupem do věznic mohou projít vyšetřením a nosit roušky, stejně jako by to mělo být samozřejmostí u personálu věznic. Dalším krokem může být úplná nebo částečná amnestie, která vyřeší přeplněnost věznic. O mnoha věznicích je známo, že na malém prostoru žije příliš mnoho lidí a možnosti přijatelných hygienických standardů jsou znesnadňované samotnými správci věznic. Zachovat takový stav je samo osobě dost rizikové, jenže moc se neudělalo pro změnu, zatímco opatřeními, která vězně omezují se nešetří. Ostatně tato sporná opatření byla rozbuškou, která spustila vězeňské nepokoje v Itálii,Španělsku,Francii,Iránu a dalších místech. Může se někdo divit?

Pro představu, jak je to Česku. Jeden přítel držený v místní věznici mi sdělil, že opatření se dotkla mimo jiné i jeho stravy. Nyní jako vegan nedostává dokonce už ani vegetariánskou stravu, kterou dříve dostával. Dále uvádí: „Jsou zakázány návštěvy. I advokátů! Žádná dezinfekce, roušky nebo zvýšená hygiena. Jediné, co ta opatření přinesla jsou odročené soudy, odepření stravy, zákaz návštěv.“

5) Tisíce lidí žije bez domova. Podpůrné body jako azylové domy a noclehárny však jsou uzavírány, aby se tito lidé neshromažďovali na jednom místě a nezvyšovali rizika přenosu infekce. Nedostatečně se však uvažuje o tom jak je možné sladit omezení pohybu a styku na veřejnosti s opatřeními, které lidi bez domova nechají bez prostředků na pospas situaci na ulicích. Pokud se na tyto lidi kašlalo před propuknutím pandemie, může se celé společnosti vymstít, když se v tom bude pokračovat i nyní. Žít na ulici bez přístupu k potravě, teplé a pitné vodě, hygienickým potřebám, bydlení nebo zdravotní péči, to vše znamená násobit množství situací, kde může docházet přenosu viru.

Například pražská radnice se snaží na tento problém konstruktivně reagovat. Zajišťuje lidem bez domova ubytování nejen ve stanovém městečku, ale také v hotelech, které jsou nyní prázdné. Toto přechodné řešení pro lidi v nouzi je jistě lepší než nic, jenže je to stále nedostatečné. Problém se týká tisíců osob bez domova (1), ale úřady pomáhají „jen“ několika stovkám. Navíc není vyřešen problém těch, kteří jsou již nakaženi koronavirem, avšak nepotřebují být léčeni v nemocnici. Jak mohou naplnit pravidla domácí karantény, když jejich „domovem“ byla a i nyní zůstává ulice? Stále je dost míst, kde by být mohli, jenže úřady ani buržoazie jim je dobrovolně neposkytnou. Tam, kde by si je mohli vzít lidé sami třeba squattováním, tam jim v tom zase brání represivní orgány státu.

I dobře zaopatření jedinci by konečně měli uznat, že lidé bez domova a bez potřebné péče nyní jsou velmi ohroženou skupinou a že rizika tak sahají i do komfortní zóny těch, kteří život na ulici nikdy nezakusili. Pokud chceme dodržovat zvýšené hygienické nároky a opatření sociálního odstupu, je nutné k tomu poskytnout podmínky i těm, kterým to jejich životní situace neumožňuje.

Dalo by se pokračovat další příklady toho, kde vládní opatření lze vnímat jako sporné, ne-li přímo namířené proti nejvykořeněnějším a nejzranitelnějším částem společnosti. Smyslem toho textu ale není pojmout problém v celé šíři. Chtěl jsem spíše na několika příkladech poukázat, že opatření proti pandemii je nutné nahlížet v širším kontextu. Když se to nestane, budeme vstupovat do pastí políčených těmi, co ta opatření svrchu prosazují.

Lukáš Borl – 30. 3. 2020

______________________

Poznámky:

(1) V České republice se na jaře 2019 údajně vyskytovalo celkem zhruba
23 830 osob bez domova, z toho 2600 dětí. Nejvíce osob bez domova
sčítaných kategorií žije v Moravskoslezském kraji (asi 3 540), v Hlavním
městě Praze (přibližně 3 250) a v Jihomoravském kraji (2 450). Vyplývá
to ze závěrů průzkumu Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí, který vydal publikaci Sčítání osob bez domova v České republice
http://praha.vupsv.cz/fulltext/vz_458.pdf

Lze však pochybovat o přesnosti podobných výzkumů a reálné počty mohou být ještě vyšší.