Face to face místo facebooku, e-mailu a mobilu
Jsou lidé – dovolím si tvrdit, že lidé blízcí – s kterými se snažím být v kontaktu face to face, ale místo toho se často jen hromadí zprávy v kyberprostoru ve kterých se snažíme si takový kontakt neúspěšně domluvit. Někdy nás odděluje několik minut nebo hodin cesty, jindy je to více. U všech ale platí stejná věc: Není žádná vnější bariéra, která by nám znemožňovala trávit spolu čas. Ano, jsou tu překážky. Ale největší jsou ty vnitřní v našich hlavách, které si nastavujeme mimo jiné i tím, že z online komunikaci děláme hlavní způsob jak spolu udržovat spojení.
Vidět se tváří v tvář v reálném světě se stává čím dál víc podružností nebo občasným doplňkem po té, co odepíše na všechny zprávy a vyřídíme hromadu telefonátů. Trávení času společně je něco, co se odsouvá na později, protože existuje nespočet způsobů, jak můžeme komunikovat na dálku ve virtuálním prostoru. Jenže tohle je přesně to, co já odmítám. Nestojím o virtuální vztahy, které nahradí přímý mezilidský kontakt. Dříve jsem měl pocit, že komunikace online nám reálné vztahy pomáhá zachovávat. Že se díky tomu snáze domluvíme, kdy a kde se potkáme a jak bude spolu trávit čas. Teď už ten pocit ztrácím. Online komunikace se stala dominantní a vytlačuje postupně přímý mezilidský kontakt na vedlejší kolej. Dokonce i když se lidé nakonec potkají, mnohdy tráví více času civěním do displeje mobilu či laptopu než přímými hovory z očí do očí. Do e-mailu si dokáží do podrobna vylíčit všechny intimnosti, touhy, potřeby, trápení, emoce, úvahy o životě. Když se pak ale potkají face to face, tato schopnost mizí. Vyklikat ze sebe pocity je možná snadnější, ale říkat je druhým do očí je zásadní pro to, abychom nevytvářeli odcizené a povrchní vztahy. Je pro mě frustrující a bolestné, že stále více narážím na neochotu a neschopnost blízkých lidí si věci sdělovat osobně bez technologických pomůcek.
Často toužím po komunikaci tváří v tvář. Místo toho ale trávím víc a víc času odpovídáním na e-maily a přímého kontaktu ubývá. Cítím sílící odcizenost a iritují mě řeči o tom, že být online je skvělý způsob jak být ve spojení s celým světem během chvíle.
Pokud spojení znamená, že se lidé fyzickém světě povětšinou jen míjejí, protože jsou neustále ponořeni do světa virtuálního, pak se takového „spojení“ rád zřeknu. Mobilní telefon už nepoužívám několik let, profily na sociálních sítí jsem si nikdy nezřídil. Nyní jsem se rozhodl omezit také komunikaci prostřednictvím e-mailu. Netvrdím, že e-mail již nikdy nepoužiju. Jen to, že na něm nebudu trávit tolik času jako dříve. Ušetřený čas raději využiju k přímým kontaktům tváří v tvář. Náležím ke generaci, která zažila dobu před rozmachem mobilní telekomunikace a internetu. Moc dobře tedy vím, že lidi dokáží udržovat kontakt a blízké vztahy i bez těchto techologií. Pokud se chtějí vidět a trávit spolu čas, způsoby jak to realizovat najdou. Pokud o to nestojí a stačí jim jen online spojení, pak je mi líto, ale o tohle já nemám zájem.
Jsem přesvědčený, že míra odcizení a povrchnosti vztahů roste úměrně s tím jak se rozšiřuje a normalizuje online komunikce. Pohled na tuto skutečnost přiživuje moji mentální nepohodu. Ať, se dívám jakýmkoli směrem, vidím stále tutéž skličující realitu, která ve mně vyvolává úzkosti. Lidi upřeně hledí do displejů a mentálně se odpojují od reálného světa i fyzických kontaktů s jinými lidmi. Čím víc času tráví v online spojení, tím méně ho pak tráví spolu. Nechci v tomto nastavení pokračovat.
Mě blízcí lidí ví kde bydlím a já vím, kde bydlí oni. Známe příjmení uvedená na domovních zvoncích. Máme povědomí o svých zvyklostech a pravidelných přesunech. Víme o místech, které navštěvujeme nebo kde pracujeme. Známe lidi, kterých se můžeme zeptat, kde se nachází ten, koho hledáme. Co víc potřebujeme k tomu, abychom se mohli vidět a trávili spolu čas?
Neříkám, že to takto je snadné. Jenže jak jsem již naznačil, snadné a rychlé, ne vždy znamená lepší a kvalitnější. Trápí mě skutečnost, že zazvonit jednou za čas nečekaně na zvonek kamarádova bytu je dnes vnímáno jako šokující zvláštnost a neúcta, zatímco, když lidem mobil vyzvání mnohokrát denně, málo kdo se nad tím pozastaví.
Online komunikace je pro mě dlouhodobě stresující a frustrující. Vyčerpává mě a činí více úzkostlivým. Že se jí snažím omezit na minimum, je můj osobní způsob jak se těmto bolestným záležitostem bránit. Vůbec to není útok na někoho z blízkých lidí nebo snaha se od nich odstřihnout. Naopak, otevřeně tím říkám: Stojím o kontakt s vámi, ale takový kontakt, který nebude povrchní a odcizující.
Není to pro někoho dost srozumitelné? Pobavme se o tom face to face.
Toto své sdělení ukončím citátem:
„Možnosti autentických vztahů mezi lidmi a naším okolím jsou stále více vymazávány ve službě virtuálního hyperpřipojení. Porozumění, objevování a hledání významu se omezuje na produkci dat. Deficit pozornosti, problémy s pamětí, ztráta emočních dovedností a představivosti, narušený spánek, kosterní bolesti, úzkost, osamělost, deprese: příznaky závislosti na online technologiích se zhoršují, protože podíl populace, která strávila celý život ponořený do dotykové obrazovky roste.“