Lukáš Borl // archiv

Mostecká radnice chce vybudovat nové parkoviště pro 160 aut v parčíku za místním kinem Kosmos. Opět tak má zaniknout část městské zeleně, která dlouhá léta sloužila k odpočinku, procházkám, sportu a hrám. Před nějakou dobou stejným způsobem zmizelo i hřiště před domem, kde bydlím.

Místo sportujících dětí teď z okna vídám dvě řady „plechovek“, které někomu přinesou pohodlí, ale ve výsledku také nám všem ukrojí kus městského prostoru a zhorší kvalitu ovzduší. Kolik dalších veřejných míst tímto způsobem ještě automobilová kultura pohltí?

A jako automobilismus – A jako arogance a agrese

S růstem automobilové kultury roste logicky i poptávka po parkovacích místech. Málo kdo se však při každodenním rozčilováním nad nedostatkem parkovacích míst zastaví, zamyslí a položí otázku: opravdu je nezbytné, aby na světě bylo tolik aut, neustále rostl jejich počet a klesala díky tomu rozloha ploch, které slouží k relaxaci či sportu? Místo pokládání podobných otázek jsou spíše kladeny další a další nároky na vyvlastňování veřejného prostoru automobilisty.

Rostoucí automobilismus znamená nárůst nejen počtu zaniklých parků a hřišť, ale také agrese a arogance, s kterou jsou podobné kroky obhajovány. Příkladem mohou být diskuse pod články, které informují o plánech na vznik nových parkovišť.

„Co je komu do toho kolik má aut. V tomto parku se akorát schází závadová mládež, která dělá neskutečnej bordel,“ konstatuje jeden z přispěvatelů v diskuzi pod článkem, jako by snad ani nevěděl, že je to spíše automobil, kdo způsobuje „bordel“ svými výfukovými plyny a to nejen v parcích, ale všude, kde se pohybuje.

Další diskutující v diskuzi o nahrazení parku parkovištěm arogantně podotýká „Nevím, proč se deník ptá seniorů. Předpokládám, že oni už nejezdí, tudíž auto nevlastní a problém s parkováním nemají.“

Ano, auty možná mnozí senioři (naštěstí) nejezdí a nemají tedy problém s parkováním. Za to někteří z nich předčasně a zcela zbytečně umírají na rakovinu, nebo mají chronické dýchací problémy, které velkou měrou způsobuje právě automobilová doprava. Ono až člověk bude ležet s rakovinou dýchacích orgánů v nemocnici, tak bude celkem pozdě, aby si uvědomil, že jsou důležitější věci, než mít parkovací místo pro auto, které mu na nemocniční lůžko dopomohlo.

Navíc vybudování parkoviště ve veřejném prostoru je záležitostí, která se bezprostředně dotkne nejen mladého řidiče automobilu, ale také seniora bez automobilu. Jak správně poznamenal jeden z diskutujících: „…senioři se k tomu mají právo vyjádřit kupříkladu proto, že využití veřejného prostoru (což park je) není pouze věcí těch, kteří by si sem rádi odkládali své automobily. Nebo víte o nějakém pravidle, podle kterého má hlas seniora ve veřejné debatě menší váhu než hlas borce s pojízdnou plechovkou?“

Taková správná poznámka se v diskuzích stává světlou výjimkou. Převažují spíše poznámky tohoto typu: „V dnešní době je ovšem auto nutností. Doba jde jaksi dopředu a je třeba reagovat na přibývající počet aut. S tímto trendem nic neuděláme.“

Autor diskusního příspěvku zřejmě naznačuje, že vývoj kupředu znamená stát se otrokem určité technické vymoženosti (auta) a přijít o možnost svobodné volby žít bez vlastnění této vymoženosti. Jak jinak si totiž vysvětlit tvrzení: „S tímto trendem nic neuděláme“?

To, že se podnikavci v rámci automobilového průmyslu rozhodli vydělat miliardy na „automobilovém trendu“ přeci neznamená, že díky tomu člověk ztratil schopnost chodit pěšky, jezdit na kole nebo využívat hromadné dopravy jako jsou vlaky, tramvaje a autobusy! Že je auto v dnešní době nutností? Nutnost znamená něco jako: nemohu bez toho důstojně a plnohodnotně žít. Neznám však nikoho, kdo by zemřel jen proto, že nevlastní auto. Já za svých třicet let života auto nikdy nevlastnil, a přesto nemám pocit, že bych díky tomu umíral, žil nedůstojně nebo trpěl.

Netvrdím, že se nikdy s nikým autem nesvezu. Tvrdím jen, že není nutné, aby každá osoba vlastnila něco, co lidé mohou využívat kolektivně, nebo si to vzájemně půjčovat v rámci rodiny, přátel nebo sousedské komunity. Nevěřím v to, že automobily zcela vymizí ze života lidí. Pokud ale vím, že se tyto stroje velkou měrou podílejí na produkci skleníkových plynů a negativně ovlivňují lidské životy, pak věřím, že bychom se měli snažit jejich množství redukovat na množství, které zaručuje trvalou udržitelnost. Místo toho ale zatím vidím jen neustálý růst automobilismu a s jeho růstem i zánik těch části veřejného prostoru, které se dříve využívaly k odpočinku, sportu nebo k dětským hrám. Pokud někdo tvrdí, že „s tímto trendem nic neuděláme“, pak odpovídám, měli bychom udělat. Dřív nebo později to bude otázka související se zachováním existence lidského druhu.

KarikAUTury

KarikAUTury je kniha, kterou vydali Andy Singer a Randy Ghent. V této knize přinášejí osobní a provokativní pohled na vztah lidí k automobilu od první montážní linky firmy Ford až po dnešní kulturu McDrive. Jde o varování – zároveň vážně i komicky – před nebezpečím automobilové kultury, jež se v současné době rozpíná po celém světě. Kniha je psána lehkým ironizujícím jazykem, kterým se lépe bojuje proti automobilové lobby. Obsahuje dále řadu cenných odborných informací i osobních zkušeností, jak se člověk postupně stává obětí automobilové kultury od narození až po smrt.

Obrázky vložené v tomto článku jsou převzaty právě z knihy KarikAUTury. Vřele tuto knihu všem doporučuji – i přesto, že některými pasážemi knihy nesouhlasím. Podstatné na této knize totiž je, že ukazuje alternativní pohled na dopravu a pomáhá člověku rozvíjet přemýšlení nad dopady jeho jednání. A to je opravdu velmi důležité.