Dilema se vrací: šílenství nebo smrt?
Co se děje v mysli člověka, kterému je dlouhodobě způsobována výrazná bolest přesilou agresorů? Netroufnu si mluvit za druhé. Sám se ale v takové situaci nacházím a moje mysl v důsledku toho má sklon k dvěma tendencím: přepnout do stavu šílenství a/nebo do stavu smrti.
Chorobomyslnost nebo sebezabití, to jistě nejsou příliš pozitivní vyhlídky. Myslím si ale, že nejde o žádnou zvláštnost. Zoufalé situace někdy prostě bývají předstupeň šílenství a to zase předstupeň ztráty sebezáchovného pudu. Pak už to může být k sebezabití jen krok. Pokud by to u mě zašlo takto daleko, chci aby bylo jasné, že bolest které jsem opakovaně vystaven se u mě nezjevila zničehonic. Velký podíl na ní mají konkrétní lidé s konkrétními jmény: Roman Dergam, Marek “Zefv” Dočekal, Vít “Předseda” Komrska, Jan “Vinči” Kašpárek… V seznamu by mohli být i další jednici, kteří jednají ve spolupráci se jmenovanými.
Nikdy mi neublížili fyzicky, ale způsobili nemalou mentální bolest. Těžko popsat její intezitu, ale nepochybuju, že kdyby mi bývali zlomili nos nebo vyrazili zuby nebolelo by to tak moc jak to, co mi reálně způsobují. Opakovaně ohrožují mojí bezpečnost, dehonestují mě, pomlouvají, ostrakizují, zesměšňují, vylučují z prostorů, křivě obviňují a poštvávají proti mě okolí. Všechno to dotáhli do neúnosné úrovně, kdy tomu jako osamocený jedinec nedokážu čelit. Kdyby mě fyzicky napadali, obrana by snad byla možná. Jenže oni útočí intrikánsky tak aby jejich zákeřnost byla pro širší okolí skryta. Nenechali mi dokonce ani možnost verbální sebeobrany. Otočím-li se zády, trefují se do mě a škodí mi. Ocitneme-li se tváří v tvář, dělají, že k tomu nemají co říct a vykazují mě z veřejných míst. Snad abych nemohl promluvit o tom, co mi na jejich chování přijde zraňující.
Jsem zoufalý. Nemám se jak bránit a další lidi se mě většinou aktivně nezastanou. Agresoři dál jednají zákeřně aniž by jim někdo důrazně sdělil, co je na tom nevhodné a odradil je od pokračování. Mnozí jen přihlíží, přitakávají agresorům a přejímají od nich vylhanou legendu o mém životě a aktivitách. Proč se ptát na mojí verzi, že? Vždyť druzí už napsali můj životní příběh za mě. Pro zpestření do něho sem tam přihodí další lež, polopravdu, překroucenou realitu, nesmyslné obvinění či spekulaci prezentovanou jako by šlo o nějakou obecně známou skutečnost.
Pokaždé, když se vzpamatuju z jedné rány od těhle zákeřňáků brzy následuje rána další. A to prostě nejde snášet dlouhodobě bez vážných následků. Takže pokud následkem bude propad do šílenství, obávám se že tyhle sráči asi budou říkat něco jako: však jsme celou dobu říkali, že je to magor. Nemyslím si, že by ale před okolím odkryli skutečnost, jak moje mentální zdraví negativně ovlinili jejich podlostmi. A pokud za šílenstvím bude následovat sebezabití? Odhaduju, že tihle mistři přetvářek vsadí na předstíranou lítost a odvracení pozornosti od vlastní podílu na té tragédii. Možná si neodpustí ani obvyklé zlehčování problémů jako by otázky lidské důstojnosti, bezpečí, zdraví a života byli nějaká nevýznamná banalita.
Třeba až propadnu šílenství nebo zemřu, tihle sráči se škodolibě zaradují z úspěšného uštvání lidské bytosti.
- Lukáš Borl – 9. 5. 2024
—
„Co je vlastně nefalšovaný choromyslný? Je to člověk, jenž se raději stal šílencem v tom smyslu, jak to chápe společnost, než by se zpronevěřil jisté nejvyšší představě o lidské cti. Proto nechala společnost ve svých ústavech zadusit všechny, jichž se chtěla zbavit nebo se před nimi ubránit, protože se odmítli zúčastnit jistých obludných špinavostí. Neboť choromyslný je také člověk, jehož společnost odmítá vyslechnout a jemuž chce zabránit ve zveřejnění nesnesitelných pravd.“
[Antonin Artaud]