Kdo je při vypuknutí války obětí a kdo agresorem? Stoupenci nacionalismu – včetně těch levicových – mají vždy jednoduchou, ale špatnou odpověď. Ve válce je podle nich vždy jeden národ či lid, kdo je agresorem a druhý národ či lid, který je obětí. Tato odpověď však neodpovídá realitě, protože samotný pojem národa nebo lidu je mylný ideologický konstrukt.

To, co se nazývá národem či lidem nikdy není homogení skupina, ale vždy zahrnuje umělou alianci všech společenských tříd s jejich protikladnými zájmy. Je zavádějící prohlašovat, že např. ukrajinský lid je oběť ve válce, protože ve skutečnosti obětí je jen část onoho “lidu”, zatímco jiná část je agresorem, který se střetává s konkurenčním agresorem. Významnou část tzv. “ukrajinského lidu” tvoří ukrajinská buržoazie, místní politici, byrokraté, policisté, pohraniční stráž, soudci, správci věznic. Ti všichni vykořisťují nebo utlačují tu část “ukrajinského lidu”, kterou nazýváme proletariátem. Měřítko podle kterého je celý “ukrajinský lid” bránící se oběť, je v tomto ohledu nejen nepřesné, ale doslova demagogické.

Anarchistická perspektiva nepodporuje žádný lid ani národ, toto mezitřídní spojenectví vykořisťovaných a jejich vykořisťovatelů. To, co nás skutečně zajímá, je (globální!) proletariát. A když se podíváme pozorně, vidíme, že trpí během války jak na Ukrajině, tak v Rusku, i když jeho části jsou nakloněny utlačovatelské politice „svých“ vlád. Pravdou, kterou nacionalisté ignorují, je, že příčiny utrpení proletariátu vycházejí především z pozadí vládnoucích tříd obou zemí a ostatních států zapojených do války.

Pokud se zaměříme na část dělnické třídy žijící na území Ukrajiny, můžeme obrazně říci, že se nachází v pozici mezi kladivem (ruský stát a jeho vládnoucí třída) a kovadlinou (ukrajinský stát a jeho vládnoucí třída). Konkrétně se to projevuje například tím, že když na ukrajinská města dopadají Putinovy bomby, Zelenského režim uzavřením hranic pro muže a nucenou mobilizací nutí tyto lidi zůstat pod vražednou palbou. Kladivo zasadí svůj úder a kovadlina znásobí jeho ničivé účinky. Stručně řečeno, agrese přichází nejen od ruského režimu, ale také od jeho ukrajinského protějšku.

Levicoví nacionalisté tvrdí, že po „uzavření formálního míru“ a/nebo nastolení okupačního režimu na Ukrajině bude utrpení civilního obyvatelstva pokračovat. Anarchisté s tím souhlasí. Zároveň však tvrdí, že pokud by si monopol na správu území udržel ukrajinský stát, utrpení civilního obyvatelstva by rovněž pokračovalo. Válečná situace již způsobila, že ukrajinský režim stále více uplatňuje metody podobné těm, které jsme dlouhodobě kritizovali u Putinova režimu (kriminalizace opozice, nucená mobilizace, válečná propaganda, tvrdá opatření proti dezerci, vykořisťování dělníků…). Měli bychom mít pro takové metody pochopení, když je provádí režim, který se formálně prohlašuje za demokratický? Nebo to máme spíše chápat jako další z mnoha příkladů toho, že ve skutečnosti neexistuje žádný rozpor mezi kapitalistickou demokracií a diktaturou? V průběhu dějin se totiž opakovaně ukázalo, že existuje pouze globální diktatura kapitálu, která v různých částech světa nabývá různých podob. A že tyto formy nejsou nikdy pevné a neměnné, dokazuje realita na Ukrajině, kde místní stát používá prodemokratickou rétoriku, ale uplatňuje tytéž autoritářské nástroje, které formálně kritizuje u svého nedemokratického rivala – tj. Ruska.

Oponenti nás kritizují, protože údajně obviňujeme oběti. Nic takové však anarchisté nedělají. Za to však můžeme vidět, jak levicoví stoupenci nacionalismu nebo “jednostranného” antiimperialismu dělají z agresorů oběti. Ukrajinská buržoazie a ukrajinská státní správa je součást ukrajinského lidu, ale není to nevinná obět za kterou bychom se měli postavit. Je to agresivní síla, která podobně jako putinovský režim tyranizuje proletariát.

Pokud svět budeme vykládat pomocí nacionalistických termínů jako “lid” či “národ”, nikdy nedohlédneme na to, kdo je oběť a kdo agresor. Nacionalismus je jako kouřová clona, která nám brání vidět to, co se nám odehrává bezprostředně před očima.

Lukáš Borl – březen 2025