Lukáš Borl // archiv

Ikdyž každý můžeme rozvíjet svou osobnost podle vlastních preferencí a postojů, nikdo nemůžeme popřít, že se do našeho jednání částečně promítají činy a postoje jiných lidských bytostí. Inspirují nás, probouzejí skryté vášně nebo ukazují, na co jsme předtím nedohlédli. Do toho jak o světě uvažuju a do toho jak se vztahuju k jiným lidem se hodně otiskla tvorba člověka, který si říká Flower Bomb. Bohatá tvorba této osoby je dostupná online na blogu https://warzonedistro.noblogs.org/ a některé české překlady také vydalo nakladatelství Subverze.

Na první pohled by se mohlo zdát, že nemáme zas až tak moc společného, Flower Bomb je individualistický anarchista se silným důrazem na nihilismus, já jsem komunistický anarchista (anarchokomunista) se silným důrazem na třídní boj, který Flower Bomb ve své analýze označuje jako zastaralou a překonanou záležitost. Ano, nejde popřít rozdíly v našich perspektivách, ale ani nelze nepocítit v čem jsme si tak podobní. A to je právě to skvělé. Nemusíme vidět každé jednotlivosti stejně a přesto se můžeme vzájemně inspirovat a růst ze živin, které poskytuje ten druhý. Pro mě například byl velice výživný a pro růst důležitý text “Propad do šílenství: Anarchistický-nihilistický deník antipsychiatrie“. Zveřejním zde několik citací a snad to někoho dalšího přiměje si to také přečíst a zamyslet se:

Diagnózy fungují jako uspořádání identity definované z hlediska stejnosti symptomů. Tato přiřazení identity jsou konstruována specialisty psychiatrické autority a jsou sociálně vynucována těmi, kteří udržují její moc. Stejně jako levice rychle používá statistickou terminologii k veřejnému označování a zahanbování „nežádoucích“ nebo v hnutí nechtěných osob (například slovem „terorista“ k popisu zastánců anarchistického útoku), stejně tak rychle nazývají lidi „duševně nemocní“ nebo „toxičtí“ – a požadují „odbornou“ pomoc. Snad aniž by si to uvědomovali, levičáci společensky posilují platnost státní a psychiatrické autority tím, že redukují složitost individuálního chování na pouhé psychiatrické konstrukty a morální odsouzení. Psychiatrie poskytuje uklidňující pocit pořádku v odmítnutí přijmout chaotickou povahu chování. Uplatňováním psychiatrické terminologie a morálky hledá mnoho levičáků kontrolu nad sociálními interakcemi s úmyslem je sterilizovat a homogenizovat. Tento pokus o uniformitu chování jde ruku v ruce se zacházením s jednotlivci jako se členy jednolitých skupin založených na identitě. Od jedinečnosti a rozmanitosti chování se často odrazuje nebo se odsuzují, pokud se nehodí k úhledně vytvořeným skriptům. Chování nebo emocionální vyjádření člověka lze bagatelizovat tím, že jej budeme sociálně označovat jako „problematický“ – označením, které samo o sobě vyžaduje shodu definovaného a prosazovaného obecného konsensu.

(…)

Když jednotlivci ve svém projevu nechají vlastní emoce, aby prolomili hranice psychiatrické autority, a rozdmýchávají plameny jejich opovržení sociální kontrolou, psychiatrie se začíná podobat karosérii vyhořelého policejního vozu. Pokud je psychiatrie agentem prosazujícím duševní právo a řád – nechte ji zemřít spolu s každým policajtem a agentem státu. Stejně jako v politice identity se odmítám účastnit používání psychiatrické terminologie při popisu jiných jedinců. Stejně jako u všech ostatních sociálně konstruovaných úkolů odmítám psychiatrické nálepky, protože se snaží omezit horizont emocionální složitosti. Když se jednotlivci ve svém vyjadřování rozzuří s nihilistickým nepřátelstvím vůči všem ideologickým rolím a identitám, co zbyde ze společnosti bez individuální konformity? Co je „muž“ nebo „žena“, když se neupíná na estetickou nebo performativní roli? Co je „černý“ nebo „bílý“ bez sociální konstrukce rasy? Co je binarita rozumný / šílený bez velící autority psychiatrie? Co je to sociální právo a řád, když nikdo není ochoten poslouchat?”

celá publikace ke stažení v pdf